Když jsem byl malý chlapec, byli Unleashed hrdiny mých dětských dnů. Dumal jsem, jaké to asi bylo před zrozením času, kde nebylo místo pro žádný život. Ve stinných hlubinách přemítal o nikdy nekončící nenávisti a napříč otevřeným mořem letěl vstříc Asgaardu. První úlek a vystřízlivění přišlo v pětadevadesátém, dva roky po skvělém živáku z Vídně, kdy Vikingové deklarovali své Vítězství a já měl pocit, že je něco špatně. Ale nakonec vše dobře dopadlo a dokonce došlo k určitému pochopení a odpuštění. Bohužel následující placka Warrior mi způsobila nemalé trauma, ne-li vnitřní krvácení, a já se při poslechu hudby Johnnyho a jeho okovaných mořeplavců začal trápit a přemýšlet o konverzi k Ukřižovanému, o němž se Thorovi surovci s takovým opovržením vyjadřovali.

A protože to byla velká zrada, neb jsem jim vždy tolik věřil, neměl jsem již duševních sil reflektovat obdobně nepovedenou fošnu Hell´s Unleashed. Čtveřice mě přestala zajímat a jejich stále dokola stejný, sama sebe ubíjející stín někdejší slávy, preludovaný paradoxně s explicitně siláckými móresy, mě neoslovoval. Výrazněji jsem si jich opět všiml až o čtyři roky později, kdy se zčistajasna objevil kvalitní počin Midvinterblot, jen jsem se divil, proč kapela jako Unleashed jezdí tour s tzv. paganmetalovými srágorami. Od té doby si švédští zabijáci opět získali mou pozornost, Hammer Batalion a především předposlední nářez Odalheim mi vrátily víru v dávno ztracené mládí.

Píše se rok 2015 a já se nořím do opusu Dawn of the Nine, předem vylekán opravdu „strašidelným“ a jaksi nepovedeným coverem zobrazujícím něco jako turistický rozcestník do Mordoru se žhnoucím pentáklem a dvěma loučemi pro potřebné pocestné. Fosforeskující výjev v pozadí více než fjord ústící v širý oceán Valhaly připomíná karikaturu na výjev z Pána prstenů, až na to Thorovo kladivo, mimochodem opřené o svítící šutr. Opravdu „působivé“!

Ruka rozechvělá třasem se blíží k tlačítku PLAY, první tóny ořezané a podladěné švédské kytary drhnou první takty a je to jasné. Bez jakýchkoli okolků se kvarteto s poněkud demáčovým zvukem vrhá do sebevražedné mise pod krycím názvem Rozbřesk devíti. Ale co když je to jen omyl a druhá skladba vše nasměruje jinam? They Came to Die je vskutku příznačný název pokusu o revizi Before Creation of Time, jeden tupý riff se valí za druhým, třetím, čtvrtým… více jich tyto skladby snad ani nemají. Trpký úsměv vykouzlí akustické preludium na začátku Defenders of Midgard a takhle bychom mohli pokračovat, až do konce desky.

Stotisíckrát ohrané primitivní riffování, nejlépe o třech tónech a dokola do zblbnutí. To je recept na kopání hrobů, ale ne na poslouchatelnou nahrávku. Kdyby Unleashed přišli s rapem, bylo by to možná snesitelnější, dokonce i neuvěřitelně blbé texty by šlo přejít. Jedinými zachytitelnými body placky jsou nakonec skladby The Bolt Thrower pro nezvykle uchopený sabatovský motiv a následující Let the Hammer Fly pro jakž takž zajímavě nafrázované kytary. Dawn of the Nine (mimochodem titulní song je opravdu na půl cesty mezi kanálem a peklem) ale působí, jako kdyby z vydavatelství přišla direktiva, že je načase natočit nové album, Švédi mrkli na svá bankovní konta a dali se do práce. Vzhledem k předvedenému jim to ani nemohlo trvat moc dlouho. Sečteno a podtrženo – odpad!