Nové album Unexpect, to byl taky solidní porod. Začalo se o něm mluvit poměrně krátce po vydání zásadního In a Flesh Aquarium (2006, The End Records), které vyšvihlo montrealskou formaci do pomyslného čela pelotonu trhlo-metalových formací. Na dnes již neexistujícím (dobrá fóra mají tendenci mizet), fóru End Records syriaK avizoval práci na novém materiálu hned v následujícím roce a nedlouho poté se již objevily první nástřely nových skladeb. Za patřičného chrochtání davu tak začala mohutná těšba, podporována na oněch stránkách právě syriaKem a jeho věčnými proklamacemi, jak nové album bude promakané a vůbec voňavé i odspodu. Poté se hladina krapet uklidnila, IaFA si vydobylo zaslouženou slávu, kapela se taky trochu rozjela do světa a práce na nové placce se začaly povážlivě odkládat. Vloni se přeci jen banda opět ozvala, informační kanály již jen tak zašuměly a možná nakonec vydání Fables of the Sleepless Empire bylo i částečně překvapením. Méně překvapivá pak byla skutečnost, že album nevyšlo pod křídly End Records. Méně překvapivá proto, že TER se tradičně chovají ke svým formacím opravdu avantgardně (viz. dávná kauza s Tchortem završená rozpadem Green Carnation). Tak tedy opět vlastním nákladem.

No, tak pojďme dál. Historie nahrávek Unexpect začíná v roce 1999 vydáním debutu Utopia. Pološílené album obsahuje solidní várku famózních pecek (Vespers Gold, In Coffins We Sleep atd.) a především nedefinuje hranice, v jakých se Unexpect chtějí nadále pohybovat. Vzít ty nejpraštěnější možné nápady, skloubit je se solidní kytarovou agresí a přitom zachovat pečlivě sepsanou linii, to se stalo hlavním těžištěm tvorby Kanaďanů. Formace definitivně formuje svůj osobitý ksicht v roce 2003 na EP _We, Invaders a IaFA pak přeskakuje o délku veškeré naděje, které šly do Unexpect vložit. Instrumentálně vyspělá kapela se tak dostala patrně na vrchol a Fables of the Sleepless Empire muselo být zákonitým krokem z vrcholu, hlavně jen nešlápnout do hovna. To se nestalo, ale ono nutné očekávání se splnilo.

Fables je instrumentálně ještě mocnější než předchůdce. Konečně se ukázalo, že vzkazky o krvavé práci ve studiu nebyly plácáním do vody. Vteřinu po vteřině je novinka přehlídkou téměř onanistické produkční práce a pomníkem pro všechny, kteří se na ní autorsky podepsali. Jestliže IaFA zkraje působilo jako cirkus řítící se ze skály, pak analogicky je Fables bezpochyby hodinářství na útěku. Jakýkoliv jednodušší a čitelnější motiv je nekompromisně uťat, každý song se tak stává lovením těchto osamostatněných pupečních šňůr ve spleti chirurgického náčiní. Z hlediska pasivního posluchače to je výhra, z hlediska funkčnosti celku je to ale prohra. I přes ještě vyšší level instrumentálního šílenství, no a možná právě proto, místy Unexpect připomínají nezáživné bakelitové pseudogotické formace, kde nudné pasáže střídá v náhodném sledu alegorické tydlitání všech možných nástrojů. Není to tak zlé, přeci jen je řeč o Unexpect, ale na celé délce album začíná trochu zívat a doposlouchání celé nahrávky mi evokuje hraní min, když víte, kde jsou bomby.

Bylo jasné, že Unexpect musí od své předchozí masky někam vykročit, nezůstávat na místě, ale tohle album není pro vyspělého posluchače (pardon, jestli to někoho uráží), je příliš naivní a čitelné. Na těch šestapadesáti minutách nepředvádí vlastně nic extra, není o co se opřít, nepamatuju si ani jeden song, možná nějaké motivy, ale ty patřičné koule to nemá. Jestli toho studia nebylo až moc, co? Jo, posluchač dostane své, Chaoth a Exod pálí těžké kalibry, Leïlindel přesvědčivá, nová holka s violou dává formaci další impuls, tím se Fables of the Sleepless Empire dá asi v kostce shrnout, protože ono je celé tak nějak v jednotném a nenabořeném duchu. Že pro někoho to zas taková pecka není, to zůstane taktéž pravdou, stejně jako to, že někdo jiný zas doufal v trochu jiný posun Unexpect. Ale to je život a tak je to správně.

Ale jo, chápu opozita páně Jukla, ale sdílím nadšení B_H. Právě proto, že na poslech pro svou prokomponovanost a až snad přearanžovanost, kde plně cítím ta nad notovými zápisy prosezená leta (aby vše ladilo, muselo kurňa zabrat!), je album tak náročné a bude odkrývat svá tajemství po dlouhou dobu a jen tak se neoposlouchá. A co tahle potřeštěná exkurze nabízí? Už jste slyšeli splašené cirkusově podané TDEP (The Quantum Symphony), Forgotten Silence mastící death metal se středověkou atmosférou nebo neurotickou symfonii? A toto jsou jen pouhé fragmenty, takových tu jsou desítky, ne-li stovky. Především pak ale famózní instrumentální sehranost spolku, o výkonech nemluvě - až místy nechápu, že se celý ten miš maš vzájemně nepřebíjí - a naprosto dokonalé a barvité vokály s vévodící Leïlindel, která barvou připomíná naši Nogolku. No prostě… do Topu 2011 si tohle určitě nacpu.