ULCERATE - Everything is Fire
- Label: Willowtip Records, 2009
- Žánr: experimental death metal
Nový Zéland. Sakra, Nový Zéland! Kdo by si řekl, že zrovna tady se objeví několik maníků, kteří řádně posunou limity extrémní muziky. Protinožci zvolili nejostřejší možný název, zavřeli se do zkušebny a dřeli, dřeli, dřeli... Opomeneme-li počáteční porodní bolesti a hledání vlastního stylu, výsledkem jejich snažení byl debut Of Fracture and Failure (2007), při jehož poslechu se undergroundový svět pokakal. O co šlo? Onehdy kvintet přišel s obludně nelidským pojetím death metalu, který všechny jeho hlavní vlastnosti vytlačil do mezních hranic, jež se obvykle na měřících přístrojích znázorňují 
červenou barvou. Toto album je zhudebněným spirituálním chaosem – kam dosud dosahovaly špičky žánru, tam se po jejich hlavách procházejí právě Ulcerate. Samosebou, že role otců zakladatelů je nepopiratelná, ale úkolu, jak s ní naložit, se ujali Novozélanďané s vehemencí víc než bestiální.
Řekněme, že základem jejich tvorby na prvním albu je peklodeath klasiků Immolation a zmrazující nervozita masochistů Gorguts. Členům kapely to očividně nestačilo a přidali šílené tempo, v němž se většina kompozicí odehrává. Blastující devastace opět upomíná na Kanadu, tentokrát na Cryptopsy ve svém vrcholném období (Whisper Supremacy) – neuvěřitelně talentovaný bubeník-atlet Jamie Saint Merat připomíná Flo Mourniera měrou více než velkou. Člověk, který zmíněné spolky zná, by si řekl: „No tak to už snad stačí, ne?“ Ehm, nikoliv. Spolek svou nechutí k jakémukoliv kompromisu (v termínech disharmoničnosti, rychlosti, komplikovanosti, nasranosti a vyšinutosti) a vůlí dohnat věci až na samý kraj lidských možností se nechutně přibližuje neurotickému milníku Solace od Ion Dissonance. Of Fracture and Failure je komplexní jízda plná schizorifů, zvratů a technického běsnění. Ta deska vás na konci vyprdne jak podmořský Kraken stolici.
Rok 2009. Everything is Fire - pokračování číslo dvě a opět naprostý armageddon. Změny však nastaly. Zaprvé, sestava je řádně překopaná a deska byla nahraná pouze v triu. Zadruhé, kapela vlastní tvář osekala od nepravidelných rytmických konstrukcí a soustředila se na rify jako takové a především na atmosféru, která (ne)mocně ztěžkla (zahraniční tisk píše o příměrech k Deathspell Omega či Portal). Ta se po celých padesát minut drží na hranici schopnosti zapálit posluchači hlavu. Ultratemný, pořádně podladěný sirnatý sound vlastně po celou dobu nahrávky ve své nazlobenosti nijak nepoleví. Vinu na tomto zvěrstvu nese taktéž hlas vokalisty a baskytaristy Paula Kellanda, který záhrobní hloubkou přeřezává větev souvislosti s debutem, na němž se hlavně hystericky ječelo. Ostatně také on tvoří velké pojítko s Rossem Dolanem z Immolation. Délka všech skladeb se pohybuje kolem šesti minut, skupina má čas na to si s feelingem pohrát, písně bych se nebál označit za epické. A opět se rezignuje na jakékoliv melodické kytarové sólování, skladatelé si „povolili“ pouze kataklyzmaticky rezonující vysoké tóny. Kytary Michaela Hoggarda na sebe vrství jednotlivé melodie, někdy spolu hrají unisono, jindy se zas střídají v hraní podladěného „spodku“ a schizofrenního „vršku“; nepřekonatelné jsou momenty, kdy mezi sebou trhaně komunikují a flirtují (což posluchač vnímá jako kytarový stereoatak - tu zleva, tu zprava). Skupina se nebojí jednou za čas zvolnit; v těchto intermezzech zřetelně evokuje ponuré náladoborectví Neurosis. Většinou tyhle pasáže nevěští nic dobrého a jsou předzvěstí věcí příštích. Ulcerate tak ve finále zní jako hypernarvaná mašina plná nenávisti - tak jako ona z neznáma se vynořivší vesmírná loď z filmu Horizont událostí.
Z předchozího textu je snad zřejmé, že toto není pro všechny. Radím tedy všem jedincům s růžovým spodním prádlem: „Zdálky se vyhnout!“ Pro ty zasvěcenější paroháče jen dodávám, že Hate Eternal (o Immolation ani nemluvě) mají velmi nebezpečnou konkurenci, která je v některých ohledech i překonává. .:. 9.5/10
„And on my deathbed I remain silent
I cannot uphold the dogma
I will not shed this trusting secret
The coming soullessness embraced
Darkness
Fortitude
Nothing“
Celou desku neskutečně žene kupředu ne famozní rifování Hoggarda (a nyní i Olivera Goatera), ale bicí Jamie Saint Merata, pětadvacetiletého designéra a grafika, který předvádí namakaný, bleskurychlý a přesto atmosférický způsob bubnování a pro mě touto deskou potvrzuje své výjimečné postavení mezi bubeníky. Výměna vokalisty, či spíše jeho náhrada Paulem Kellandem, přinesla hlubší hlasový projev. Mně osobně tato změna chvíli neseděla, jelikož vyšší, hysterický vokál byl obrovsky agresivní a nezůstával pouze v jedné poloze. Čtyři holohlaví chlapíci z Aucklandu se ovšem celkově na EIF tváří lehounce jinak než na OFAF, jsou těžkotonážnější, a nakonec jim i tato změna sluší. Celá deska je naprosto bravurně zahraná a přímo slyšíte ty hodiny a hodiny tvrdé, nekonečné a piplavé práce s každou notou, s každým úderem a s každou linkou.
„In fear of inferiority
Swallow the blunt reality
This earth bleeds for no one
Indifference is your existence
Indifference is your execution
Cower in shame“
Textová složka rozhodně není lehké čtení. Nenávist, společnost, (anti)religiozita, smrt, existence – to jsou některá témata, kterých se Ulcerate dotýkají. Boční nebo spřízněné projekty členů (Abystic Ritual, Diocletian, Dawn of Azazel…), často protikřesťansky či satanisticky orientované, ať už black nebo deathmetalové, dokreslují atmosféru zla, nejistoty, nekončící agrese.
„Stand on the edge of abandon
And stare into the searing sun
Forfeit now
For nothing we know
Everything is fire“
Everything is Fire je ucelená, tvrdá, zlá deska, která Vám spadne do žaludku silou meteoritu. Je obrovsky těžká na poslech - ať už na první, nebo dvacátý – a přitom je svým způsobem i návyková. Nepříjemný pocit zaručen. Pokračují tam, kde skončili s Of Fracture and Failure (podívejte se na provázanost obalů), překračují svým způsobem sami sebe a zachovávají si naprosto vlastní, originální tvář, ač se to přes množství jmenovaných vlivů nemusí zdát. Dotahují extrémní muziku k jejím současným limitům a v lecčem je posunují. Otevře se debata, kam se po podobně komplexních dílech dá v death metalu ještě posunout? Neurosis hrají death metal. Ulcerate přišli s neskutečně namakanou a atmosférickou deskou, která pro mě překonává letošní vše a nechci si představit, co by muselo přijít, aby tento monolit překonalo.
P.S.: Musím se konkrétně zmínit alespoň o dokonale vygradované titulní písni a jejím famózním konci, od 04:45. Ztělesnění konce, apokalypsy, chaosu, temna, nenávistného úsilí. Velký konec velké desky. EVERYTHING IS FIRE! .:. 10.666/10
Ulcerate by se dali označit na inovativní death metal. Někdo si inovaci představuje jako smíchání šílených, rychlých, technicky vypadajících výmyslů, pouze disonance, honičky po hmatníku, vše vypočítáno na licho, pokud možno co riff, to vlastní „sofistikovaný“ výpočet. Ulcerate se disonanci nevyhýbají, velmi vkusně s ní pracují a začleňují ji do většiny svých riffů. (Uznávám, že jsem trochu otupělý vůči disonanci, ale myslím, že to tam opravdu je.)
A to je asi největší přednost téhle desky. Vkusně do ní dostali všechno, co si posluchač death metalu může přát a přitom tam nic není přeplácané. Deska není nevyvážená. Působí uceleně, vyrovnaně, dokonale. A sedí přitom „nízko“. Bez výjezdů do výšek, bez hevíkaření, poctivý death metal pro rok 2009 a dále, samozřejmě s velmi dobrým zvukem. Ulcerate - Everything is Fire je deska, která nemá konkurenci a zaslouží si nejvyšší hodnocení, 10+.