Základní kámen španělských Twilight byl položen roku 1995, z původní sestavy do dnešních dnů přežili už jenom bráchové Edu a José Carlos Motovi. Za sebou mají tři promáče a desku Legend z osmadevadesátého, která se na relativně

neznámou skupinu vcelku slušně prodávala po celé Evropě. Dvojka Born Undivine byla prakticky hotová už zjara 03, ale díky vleklým potížím se sestavou a následným trablím s firmou se k ní skupina dopracovala až loni v říjnu v podstatě svépomocí, nakonec se ale i ten vydavatel přece jen našel. Informace o tom, že Twilight přísahají na epickou tvář pravověrného metálku, už leckomu bude stačit k tomu, aby dál přestal číst. Ti kovanější (otrlejší) se ale za odměnu ještě dozví, že rozhodně nejde o blábol typu Manowar nebo hyperrozpočtový kšeft à la Rhapsody.
Prvním výrazným rozdílem (především od druhých jmenovaných) je sympaticky civilní syrový zvuk nahrávky s vytaženějšími bicími a zvonící basou. Další odlišnost od obou pojmů spočívá ve stylizaci Twilight nikoli do vybájené fantasy éry s všelikými těmi potvůrkami nebo do role steroidových gerojů, ale poměrně silné inklinaci k období středověku, jehož dech je přítomen hlavně v melodice obohacené rozličnými píšťalkami a chorály, a rytmice s různými danou dobu evokujícími perkusemi. Textově nelze samozřejmě čekat žádnou velkou filozofii, ale to, co daný žánr dovoluje (zde konkrétně války, vztah člověk/Země, poněkud patetická poklona metalu a trocha toho čarování) je zpracováno důstojně. Začátek intra Dawn of the Victors dostane do nálady blízké soundracku k dojárně Titanic, která je později střídána tušením, že zpoza decku musí každou chvilku vybafnout Chistopher Lee. Další náplň představuje většinou věci rychlejších a středních temp s melodicky speedovou kostrou, jejichž sloky, předrefrény a refrény musí být samozřejmě

patřičně dle tradice poskládány a protkány nezbytnými sóly. Díky častým změnám rytmů, nálad a dostatku chytlavých melodických nápadů se ale celá deska drží nad hladinou mnohokrát omleté nezáživné rutiny. Největší rezervy jsou ve Franu Da Conceiçaovi, který zjevně nikým nekorigován do patřičných mezí se občas svým hlasem pustí na výlet až tam, kde jeho soudnost, a tedy i intonace a výškové dispozice, nestačí.
I tak si ale Twilight můžou říct, že v hudebním šuplátku, které má to nejlepší zřejmě již za sebou a časem uvyklo i na vydatnější dávky výsměchu stran „intelektuální“ obce, patří k tomu životaschopnému a přínosnějšímu osazenstvu.