Tomahawk netřeba dlouho představovat. Počítám, že superskupina čítající Mikea Pattona, Duane Denisona (The Jesus Lizard), Trevora Dunna (Mr. Bungle, Fantomas) a Johna Staniera (Helmet, Battles) je dostatečně profláklá. Předešlý desky byly vesměs někde na pomezí alt rocku a metalu, ale nebály se v rámci mainstreamovější muziky experimentovat a začleňovat vcelku překvapivý vlivy, ať už šlo třeba o bossa novu nebo soundtracky ze spaghetti westernů. Nejeden z členů naší redakce na Tomahawk (společně s Mr. Bungle a Fantomas) vyrůstal, takže když byla oznámená po cca osmi letech od poslední Oddfellows nová deska, zbystřili jsme.

No nic, nebudu to dlouho rozmazávat, úvod recenze je suchej jak z encyklopedie, ale prostě se mi ze sebe moc nadšení u poslechu Tonic Immobility vyždímat nepovedlo. Na receptu se toho od poslední desky Oddfellows moc nezměnilo, ale nápady jsou tu vyčpělejší a do skládání se čím dál víc vkrádá rutina a předvídatelnost. To platí zejména u tvrdších partů, kdy se kytara víc zkreslí – tady většinou dostáváme docela obyčejnej rokec, kterej občas působí trochu nuceně a těžkopádně. Odlehčenější party jsou na tom o něco líp, je tu přece jen cítit víc hravosti a místy se zajímavě buduje napětí – i když, co si budem povídat, už bylo líp. Patton to taky zvedá, tradičně si za mikrofónem vyhrál, a ještě sem tam zvládne překvapit nějakou divnou fistulí nebo efektem. Ale co naplat, nakonec tyhle světlejší momenty většinou zabije nějakej omšelej riff.

Vlastně ani moc nevím, co bych dál psal. S recenzí jsem tentokrát bojoval a fakt jsem měl problém se na album soustředit. Většinou jsem už po druhý třetí skladbě myslel na něco úplně jinýho, pozorný poslechy jsem potil. Tak snad jen vypíchnu pár povedenějších momentů, který přicházej ke konci desky. Předposlední Recoil je příjemně odlehčená nějakou bossanovou či co to je, a Patton dává správně ujetou vokální linku, asi nejzábavnější věc na desce. Zavírák Dog Eat Dog je taky docela hitovka. Ale celkově doporučím radši sáhnout do minulosti, kdy si Tomahawk ještě nepředvídatelně hráli. Tonic Immobility je totiž ve středním rockovým proudu jen lehkej a trochu upracovanej nadprůměr.