Představte si situaci. Sedíte u počítače a z internetu na vás bafne zpráva, že vaše oblíbená banda vydává novej materiál a to ještě volně ke stažení. Vaše očekávání, ještě přiživená tím, že tahle grupa měla vždy dobrou a kvalitní hudbu, jsou vskutku velká. Jenže jak vám to tak hraje, tak si stále dokola říkáte, jestli to není jiná kapela, jen se stejným názvem. Několikrát si tu novou desku přehrajete, ale stále nejste naplneni očekáváním. A přesně tohle je i můj případ, ale nepředbíhejme!

Němci TIME HAS COME fungují již 5 let a za tu dobu vydali krátké 4-skladbové EP, debut White Fuzz a aktuálně nové EP Neurodiversity. O koncertních aktivitách na našem území toho moc nevím, naživo jsem měl čest je vidět jednou, a to v Litoměřicích minulý rok, kdy jejich set zabil vcelku nicotný zvuk. Nicméně energie z těhle Němců na place přímo vyzařuje a to hlavně díky vokalistovi jménem Mazel, který na pódiu běhá, řve jak nemocnej a občas i kolem vaší hlavy prolítne jeho hleník. To, co ale na THC zaujme, je jejich debut White Fuzz z roku 2008. Mix grindcoru a mathcoru mě vcelku kvalitně uzemnil a tahle deska se stala jednou z mých nejoblíbenějších v daném žánru. Neskutečná energie, kytarové riffy jak z blázince a k tomu brutální vokální projev – to byl opravdu mocný tah na branku. Debut vás od začátku do konce vyloženě mučí, mlátí, kope. Na odpočinek tu moc času není. Debut se místy podobá šílencům PSYOPUS, ale nějaké vykrádání se nekoná. Totální vražda!

Rok se sešel s rokem a THC jdou s kůží opět na trh a nutno podotknout, že jejich chůze už není tak jistá. Hned po prvním přehrání novinky mě napadlo, že THC zřejmě chtěli vytvořit více vyzrálý materiál. Za jakou cenu? Na devítiskladbovém EP jsou jen čtyři skladby, kde se opravdu hraje. Zbytek jsou jen skladby plné samplů a efektových kytarových kudrlinek, které vůbec nenadchnou a mají až vatovitou pachuť. Poslední skladba se stopáží přes jedenáct minut je jakousi elektro exhibicí, která je absolutně nezajímavá a vcelku hezky vás pošle na kutě. THC patrně chtěli docílit určité atmosféry a nějakého pocitu zvláštnosti, bohužel ale spíše nudí a překážejí.

A jak by to vypadalo, kdyby výše zmíněné tracky na EP nebyly? Upřímně řečeno, nic moc. Už začátek desky je mírně rozpačitý a rozjezd je nejistej. Na riffový nálety, který byly na debutu, zapomeňte, tady se totiž jede na půl plynu. A na všech frontách. Úchylné kytarové riffy jsou v nedohlednu, celkově má kytara víc hardcorový feeling a k tomu se ještě nějak sklouzává do breakdownů. Basa v pozadí huhlá, trochu síly by mohla mít, ale to jen detail. Největší mínus desky vidím ve zpěvu. Oproti debutu, kde Mazel nelidsky řval, ječel, skoro až brečel, je na Neurodiversity jeho vokál přímý a má jen jednu polohu, a to řev. Celkově THC oproti prvotině ubrali plyn, což by nebylo nic špatného, jenže zde je pocit z ubrání plynu trochu rozpačitý.

Co říct závěrem? Asi to vypadá, že si jen stěžuju, ale on to zas takový průšvih není. Světlé momenty se dají najít, ale ty s tou pachutí ničeho převládají. Uklidnit mě může fakt, že tohle je EP a že THC se na další plnohodnotné desce předvedou v plné parádě. Na druhou stranu se i EPčka mají dělat s plným nasazením a mě po poslechu Neurodiversity napadá, jestli klukům z Hamburku nedochází dech nebo nápady. Tohle EP je pro mě vcelku zklamáním. THC už vám netlačí nabitou pistolí na spánek, ale jen tak lehce vás šimrají tupou kudlou po krku. Kdo chtěl kulku do hlavy, má smůlu!