Obvykle, když jde o psaní dopisu, začínáme… „Předem mého dopisu“ a tak dále… To je tak trochu případ nové desky kapely, která ještě před 10 lety dokazovala svým fanouškům, že je jedna z těch, co dokáže novým albem nadchnout a hlavně překvapit.
Dnes je tomu trochu jinak. Amanethes je pro mě spíš podání mnoha

otřepaných frází a to týkajících se nejen Tiamat. (už jsme nebo jste slyšeli…) Tento nový počin měl fans přiblížit zpět a nechat je zavzpomínat na lepší doby „hlubšího významu spánku“, „divokého medu“ a „zamračené oblohy“. Byl jsem s velikou zvědavostí jeden z těch, co si tuto skutečnost chtěli ověřit poslechem.
Opravdu jsem měl pocit, že tato deska je stejně rozmanitá jako Tiamat za starých dob, jen s tím rozdílem, že mi jedna skladba přišla nadějná, druhá absolutně nezajímavá a nudná a jedna nebo možná dvě, tři absolutně super. Kdybych měl hodnotit pro mě nejoblíbenější song Amanethes, bylo by to za plný počet, ale pokud mám vyjádřit názor na celou kompilaci, bude tomu zcela jinak.
Hned u druhého pokusu Tiamat překvapit, třeba jen mě, je možno slyšet dokonce sypačku a hodně temnoty na to, jak se kapela posledních šest alb vyvíjí. Tento song řadím zrovna k těm, kterých by v možných variacích mohlo být více. Já osobně jsem na této fošně našel čtyři songy, díky kterým nezměním názor, že hlavní mozek Tiamat J. Edlund umí vyprodukovat velmi emotivní a do paměti

zarývající se hudební kompozice. Však na kapelu, majíc za sebou důkazy tipu výše zmiňovaných alb, to je pro mě trochu hodně moc málo.
Takže abychom se dostali k nějakému shrnutí, rekapitulaci. Jedna skladba taková, druhá maková? Možná snaha zaujmout širší spektrum posluchačů? Já osobně jsem jim na to neskočil. Nicméně pro mne favoritní skladby Amanethes si uložím do pomyslné složky ‘oblíbené of TIAMAT‘ a dál se budu zvědavě netěšit na nové album…