Předsudky. A kdyby Envy nebylo, tak je mám snad dodnes. Ono taky jmenovat se Čtvrtek. Ať si kdo chce co chce říká, i když je čtvrtek malej pátek, hroznej den. Snad díky Thursday začnu i tenhle den milovat. Tak nějak jsem měl představu, že Thursday hrají takovej ten přiblblej středoškolskej melodickej punk drobet říznějšího střihu a vyhýbal jsem se mu jak stará metla Bizzi kadeřnictví, ale že se mi tahle představa po poslechu těch dvakrát dva pecek na splitku s japonskými Envy zhroutila imrvére hned po prvním poslechu, mi vůbec, ale vůbec nevadí, ba naopak.
Je to melodický, je to řízný, ale určitě ne přiblblý. A přidávám další otřepaný slova jako chytrý, šikovný, hezký … bla bla bla Mr. Freeman. Nadupaný jak

výšlap v As He Climbed the Dark Mountain, nátlak slov, překřikování k vykřičení, život, energie, ale ne až tak moc, aby to bylo nějak moc hrrr optimistický, to zase ne. In Silence, přístroj, který dělá „pink“. In Silence a Appeared and Was Gone, tak těmahle věcma si mě Thursday získali, instrumentální, táhlý, vzdouvající se plachty úprku někam do dálek, někde, kde je stejně, ale je to jinde. Působí jak elektronická hudba hraná partou s kytarami. Někdy je zvláštní slyšet šepot a smích, Appeared and Was Gone šeptá a i se směje. Jednoznačným vítězem je však An Absurd and Unrealistic Dream of Peace, silná věc, tlak, příjemně nepříjemná melodie, drobet toho žánrového přehrávání, ale kurňa, kdo by to nemiloval.

Druzí páni na vyvrhnutí jsou harakiri hrdinové Envy. Myslím, že Envy nemůžou nějak citelně překvapit, svůj, ani to nechci napsat, jak hrozně

to zní, standard, tak jsem to napsal, nikdy však nepodlezou, aspoň doufám. Ale druhý kurňa v téhle recce, tady jde přece hlavně o to nechat se vtáhnout do chmurných světů vnitřních démonů, cítit hudbu, cítit, a v tom jsou Envy pořád jedineční a sví, standard nestandard. Tři skladby plný Envy. Charakteristický řev, charakteristický klid přecházející v salvu zvuků, a to bude fungovat na věky věků i věkůch. Hrozně krásně se s Envy křičí. Zakřičte si taky!