The Tony Danza Tapdance Extravaganza na své novince Danza IIII: The Alpha - The Omega přinášejí dle očekávání opět dávku poctivé mathmetalové sekanice, ovšem proti starším zásekům jsou přeci jen patrné jisté kosmetické změny. Ono už na Danza III: The Series of Unfortunable Events bylo zřejmé, že s příchodem Joshe Travise nabrala kapela trochu vážnější, profesionálnější směr, který ji hodil trochu jinam, než byla ta původní rozpustilá, skoro grindová řachanda. Tento trend pokračuje a Amíci opět o něco málo zvolnili. Snaží se být více čitelní, přehlední a groove, což je fajn z toho pohledu, že jejich muzika už není jeden velký, splašený chumel, nicméně neodvažuji se tvrdit, že ono zpomalení a úbytek dravosti dokázali nahradit zajímavými nápady.

Nové skladby jsou každopádně po zvukové i produkční stránce dotažené a ve studiu jaksepatří vypiplané, ovšem po hudební stránce nepřinášejí (na dnešní poměry) už o nic extra výjimečného. Podladěné, sekané riffy, breakdowny, nepravidelný rytmus, které se z alba ozývají, poukazují akorát tak na to, že kapela zabředla do současných math metal-djent-deathcore trendů, což zřejmě nebyl producentský záměr. Nevím, jestli se jedná o ztrátu uměleckých ambicí nebo se prostě jen nedostává nápadů, ale The Tony Danza Tapdance Extravaganza dnes již zdaleka nejsou tolik osobití, jako byli dejme tomu před pěti lety po vydání Danza II: Electric Boogaloo, kdy patřili mezi první kapely nového stylu a mohli užívat označení typu experimental nebo progressive.

Přesto si však myslím, že kapela do starého železa ještě nepatří a proti valné většině mladších klonů má stále ještě nepatrně navrch. Na albu se totiž nejednou objeví riffy a groovy, které opravdu pobaví. Pravda, není jich mnoho, ale kupříkladu ve skladbách You Won´t nebo Paul Bunyan and The Blue Ox se dějí věci, které prostě obyčejná deathcore/math metal parta nevymyslí.

Příjemnou novinkou jsou i jisté „oddychové“ pasáže. Pánové, zdá se, pochopili, že skoro hodinu trvající mathmetalovou masáž je třeba zpřehlednit, rozčlenit a průběžně zapojují mezi jednotlivé kusy různé předěly, samply, introdukce jako je kupříkladu dvouminutové ambientní vlnění v Hold the Line nebo jednoduché kytarové intro Disconnecting Pt1 a 2, které výslednému dojmu výrazně pomáhají.

Některé skladby na albu jsou klasický math metal, některé lehce djent, najde se i něco z deathcoru, celkově se ale jedná o průnik těchto metalových odnoží. Je jasné, že The Tony Danza Tapdance Extravaganza nikdy nebyli (a už zřejmě nebudou, protože oznámili po tomto albu konec) tolik jedineční, jako jsou třeba kolegové z Car Bomb nebo War From Harlots Mouth a je také docela dobře možné, že jejich novinka v současném množství „džn-džn-breakdown“ trendařů naprosto zapadne, ovšem přesto všechno si nemyslím, že je správné Danza III:I The Alpha – The Omega úplně shodit ze stolu. Ono totiž kolikrát nejde o to být za každou cenu originální. Jde taky o to, aby to hrálo, aby to hnětalo, aby to mělo koule, a ty Toníci vždycky měli.