Na začátku byl konec. Kid Commando se rozpadli v roce 2005 po šesti letech dovádění, během kterejch složili jedno album plný rozlazenejch, hlučnejch a strašně chytlavejch písniček. Ruce ale začly rychle svrbět a tak kytarista Joachim Nordwall, bubeník Eric Olofsson a pár profláklejch kamarádů ze severský scény zakládá The Skull Defekts. Olofsson sice odchází hned po natočení prvotiny Blood Spirits & Drums are Singing, ale to kapelu nezastavuje – naopak se jako duchovní guru přidává Daniel Higgs z kultovních Lungfish. Čtyři roky na to pak vychází přelomová deska Peer Amid, na který jsou šamanský vize dotažený k dokonalosti. Hypnotický rytmy, éterickej vokál a okultní kytarový akordy tě přenesou přímo doprostřed džungle, kde tančíš kolem půlnočního ohně posedlej duchem právě obětovanýho psa.

Novinka důraz na rituál zachovává, ale rozpouští zvířecí pudy v rafinovanějších nápadech. První Patterns of Thought je sice postavená na primitvním rytmu, ale ten je dopněnej hravým zneužitím kytary a nadsázky. Ústřední popěvek to shrnuje nejlíp:

„This dance is ancient, prehistorical
I think it was for sex magic rituals,
or maybe controlling animals,
or just having a good time.“

Druhá It Started with a Light se zaobírá, jak napovídá název, mýtem o počátku. Tomu odpovídá pompézně potemnělá atmosféra, kterou se místy prodírají záblesky světla. The Fable je atmosféře předchozí desky dost možná nejblíž, srdce tepe a rituál běží, ale ne pod vlivem omamnejch látek. Z King of Misinformation pak čiší sektářský záměry, cílem rituálu tu není kontrolu ztratit, ale získat na úkor ostatních.

Ten posun k ovládnutí, využití rituálu je zásadní. Díky němu zní novinka výrazně odtažitěji, místy skoro až vykalkulovaně. Nordwallovy nápady jsou promyšlenější než kdy předtím – tyhle ruce prostě ví jak hrábnout do strun, aby z nich vyloudily pokřivenou melodii. Jednotlivý nástroje se scházej podle přísnějšího řádu, je tu míň prostoru pro spontánní výboje. Je to jako výlet do divočiny s přesně naplánovanejma místama na spaní a obědem každej den ve dvanáct.

Vlastně by mi tenhle vývoj měl bejt po chuti. Mám rád, když se kapela snaží od jedný nahrávky k druhý vyvíjet a většinou se můžu utlouct po jasně strukturovaným, silně rytmickým hluku. Rád poslouchám železně pravidelný drcání starejch vlaků po kolejích. Ale u Skull Defekts se během přemejšlení bohužel ztratila část tý animální, instinktivní energie, díky který jsem byl schopnej v minulýmu albu tak hluboce uvíznout. Novinka mě do sebe nedokáže tolik „vtáhnout“, vlastně i teď nad ní přemejšlím víc, než bych chtěl.