Autor: 85 Uživatelé: 90 Tvé hodnocení: hodnoť
10 Swords

THE POISONED GLASS - 10 Swords

Návrat Stuarta Dahlquista k temnotě ukazuje jeho skladatelské schopnosti v plné síle. 10 Swords může být ideálním seznámením s jeho samostatnou tvorbou coby její nejpřístupnější zástupce. Edgy59 jako zpěvák od časů Burning Witch hodně vyrostl. Tady nejde o legendu po dvaceti letech, ale ryze aktuální záležitost, kterou by si měla metalová scéna co nejrychleji přivlastnit. Něco lepšího dostane těžko.

The Poisoned GlassKdyž přispěli The Poisoned Glass na kompilaci Falling Down (2010), zdálo se, že půjde o logické navázání na doomovou legendu Burning Witch, ve které dvojice stojící za tímto projektem dříve působila. Edgyho hlas ve skladbě Silent Vigil neztratil nic ze své osobitosti a důrazu, basa Stuarta Dahlquista se rozvinula směrem v BW jen naznačeným – k dronu. Loni se dvojice konečně rozhýbala a ohlásila debutovou desku. Při té příležitosti dostala Silent Vigil nový kabát, který odrážel v mezičase vytvořenou Dahlquistovu obsesi varhany, skladatelsky však k větším změnám nedošlo. Od The Poisoned Glass jsem čekal špičkovou práci, která však nerozvine již utvořené výrazy autorů. Kontrast s druhou aktuální kolaborací Stuarta Dahlquista se zpěvákem, experimentujícím, chybujícím a veskrze fascinujícím projektem Dama/Libra se nabízel.

The Poisoned Glass

Základní obraz je jasný. Dlouhé tracky na pomezí skladeb Asvy a písniček Burning Witch, drone, doom, Edgyho skřeky, zmar, basa, zkáza a varhany. Jenže beze zbytku jde tohle napasovat pouze na Silent Vigil, která se nakonec ukazuje jako nejtradičnější záležitost. Jako celek je 10 Swords prales, surový, různorodý a těžko uchopitelný. Živý, ale bez papoušků: tohle je exotika z drsného pacifického pobřeží. Výrazivo je jednoduché, realizace bohatá a barevná.

Kostru tvoří Dahlquistova basa, ale nedá se tu vysledovat jeden vzorec. Některé skladby stojí takřka výhradně na čistých dronech, jindy se riffuje. Rozsáhlé plochy tradičně pohlcují, ale Dahlquist umí také využít kontrastu mezi abstrakcí a (atavistickými) strukturami, takže nástup sebepomalejších riffů zpravidla zadupává do země.

Efekt cizosti zejména první poloviny desky a osobitost The Poisoned Glass však stojí na varhanech. Dahlquist tentokrát opustil klid a čistotu Asvy. Elektrické varhany zní opravdu elektricky, uměle, nikdy však diletantsky. Mezi experimentalistickým fetišem pro autenticitu, hipsterským pro retro a stovkami nepovedených pokusů o zapojení kláves do metalu mají TPG výlučnou pozici. Jejich varhany jsou jaksi lacině soundtrackové, jenže vzhledem k čemusi popsatelnému snad jedině jako naprostá upřímnost k sobě samým zní ve svém kontextu naprosto případně a přirozeně. Nejsou retro, současné nebo zastaralé, ale bezčasé. Pokud jsem v úvodu nastínil opozici TPG vs. Dama/Libra, právě varhany mě z této představy vyvedly. Dahlquist evidentně navazuje na to, co začal s Joelem Phelpsem, a co víc, daří se mu to lépe. Z černé deprese tak místy prosvítá nezlomná naděje Asva a exaltované chvály Dama/Libra.

Ani Edgy jen neopakuje své party z Burning Witch, naopak je jeho projev jak bohatší, tak ještě osobitější(!). Skřeků jako takových výrazně ubylo, převažují čisté zpěvy v sabbaťáckém duchu, ze kterých se Edgy bez problémů vydává do hymnických poloh, ve kterých Phelps v Dama/Libra nezřídka ztroskotával. Extrémnější polohy přípomínají až zefektovaný deathindustrialový řev, případně Khanate.

The Poisoned Glass

A propos, Khanate. Zejména ve druhé polovině desky nemají TPG daleko k těmto dalším pohrobkům Burning Witch. Jejich deprese je totiž lidská a existenciální, vycházející z osobního zoufalství, nejde o metafyzickou temnotu jako u Sunn O))). A svou intenzitou se Khanate – jedné z nejoriginálnějších a nejpůsobivějších doomových kapel vůbec – blíží.

Další reference? Krvavý poledník. Iron Soul of Nothing. On Limpid Form.

Dnes v Chapeau Rouge!

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze