Kapela The Mire vznikla z čilé kolaborace v troskách se nacházejících britských undergroundových smeček Centurion a velmi oceňovaných mistrů atmo sludge Bossk, jejichž první dema jsou považována za klenoty britského undergroundu. Po prvním dvouskladbovém demu, které na posluchače společně pánové vyvrhli v roce 2009 se o rok později vracejí s demem druhým, na němž se nacházejí nové regulérní skladby hned.. podržte se - dvě. Styl The Mire je pak skutečně takovým hybridem mezi předchozími akty svých otců, tedy pohybuje se někde na pomezí post-metalu s prvky progrese a sludge/post-hardcoru, což je – přiznejme si – v posledních letech poměrně oblíbená kombinace kapel, jež se považují za dostatečně indie, aby jej mohly valit.

Přesto však má demo Volume: II něco, z čeho posluchač nemůže spustit slechy – ať už jde o zajímavé doteky pochmurných, takřka doomových nálad, kvalitní čisté (backing) vokály, jimž supluje bohužel už ne tak kvalitní řev Robina Urbino, mezihry kytar v pozadí, vždy parádně znějící a jasně slyšitelná basa Jack Loudouna a tepající škopky jinak na hip-hop se zaměřujícího bicmena Blakea Mostyna. Jsem skutečně mile překvapen, když to na mne po atmosférickém, smyčci a klavírem zjemnělém intru The Nobleman s jakoby vzdálenými popěvky spustí Shadows připomínající takové Hanging Garden, kteří to s Teotwawki před časem zkoušeli v podobném duchu. Rozmáchlá kompozice, jejíž atmosféra tvoří naprosto dokonale semknutý útvar, rozhodně nefascinuje originálními riffy, ovšem melodie, které si kytary rozehrávají v pozadí, jsou vskutku strhující. Když do toho přičtete akustický podklad připomínající, ať chcete nebo ne, starší štychy Blackieho projektu Cales, nemůžete se ubránit pocitu, že The Mire vytvořili jeden z nejlepších songů uplynulého roku. Nekecám.

Parádní průsečík mezi sludgem a post-metalem opatřený dostatečnou hráčskou soustředěností a zručností, jíž oplývají všichni zúčastnění. Do té nádhery se navíc na samotném konci pěti a půl minutového kolosu připlete rockové sólo představující nádhernou tečku za skladbou, kterou nepřestávám poslouchat ani pár týdnů po prvním protočení nahrávky.

Spokojená kapela nasazuje k The Rift, sludge a post-HC jízdě, jež se ve slokách vlivem naprosto geniálních cleanů přesune k atmosférické palbě. Jakkoliv mohu znít až přespříliš nadšeně, přesně takovéhle pocity The Mire u správně naladěného posluchače vzbuzují. Je naprosto očividné, že pánové mají hudební končiny svého stylu naprosto zmáknuty a když se na konci skladby setkáme s klasickou rytmickou „progresivní“ zastavovanou jízdou, pouze souhlasně pokýváme hlavou, jelikož hudebním pochodům formace rozumíme.

Po klavírní etudě, která by se klidně mohla objevit v některém z dramat typu Americká krása, se dostáváme k první zvukově opravdu našláplé kompozici Wheelwalker a zároveň nejdelší části kolekce, která mne ale baví ze všech představených skladeb nejméně. Střídání tlaku a krátkých pasáží určených k oddechu je jistě technika zvláště v post-metalové škatulce hojně využívaná, ovšem k úspěchu je pak zapotřebí také dostatečně originální riffáž, kterou The Mire i přes všechnu snahu nebyli s to dodat. Na druhou stranu, druhá polovina válu s kytarovými průjezdy čarokrásnou hudební krajinou je strhující a opět – musím smeknout před cleany, jež se povedly skutečně náramně a naposledy jsem si takhle pomlaskával snad u At The Soundawn. Kvalitní práce.

Stejně jako předchozí štych je i Fears jakousi recyklací skladeb z prvního dema (na kterém, jak jsme si řekli, se nacházely dvě skladby, jež kapela v sysifovském stylu převalila i na demo druhé) a stejně jako u „Tvůrce kola“ mám pocit, že novější skladby jsou, pomineme-li opět výborný refrén poslední skladby, o stupínek kvalitnější než starší materiál. Jakoby snad přílišná sludgeovost a hardcorovost materiálu, jež dominovala prvnímu demu, počala být požírána a přetvářena post-metalovými náladami, což je pro mne, přiznávám, jednoznačné plus. I tak ovšem Fears nabízejí známé výjezdy po kytarových strunách, které v tomto případě pravděpodobně připomenou hlubokou modrou temnotu obrovského oceánu, jehož vlny uklidňují a svou neprůhledností i děsí zároveň. Famózní závěr kvalitně odvedeného dema, chtělo by se říci.

Mám takový pocit, že bychom si v budoucnosti měli dát na The Mire pozor, jelikož jejich logika komponování, schopnost napsat čiré, chytlavé melodie a návaznost tvrdých pasáží na ty křehké je prostě výborná. Stejně jako jejich druhé demo.