Jedenáct rán – 11náctkrát zásah do černého. Revolver značky The Fall Of Troy střílí od boku s přehledem a přesností, aniž by jedinkrát minul cíl (požitek z hudby). Druhé full-lenght album Doppelganger trojky z „dalekého“ kontinentu plného „svobody“ přináší neutuchající hravost, nekonečnou pestrost a v neposlední řadě i muzikantskou zručnost.
S novinkou TFOT jsem neměl žádný problém (jako někteří, že pane N. – prej(t)

málo rozkošné hravosti – ale kuš, i luk, i pole), dalo by se říci, že TFOT staví na těchto bodech: komplikovanější (ale ne překomplikovaná) struktura skladeb, rytmická proměnlivost, tři základní druhy zpěvu (čistý - lze objevit nádech barvy Mars Volta, křičivý – HC standart, a teatrálně vypjatě křičivý – na mysl mi uhodilo přirovnání s křiklouny ze Sikth), schopnost vytvořit melodii, odpovídající experience pro překvapení a kombinování všeho předchozího. Takovou malou záhadou je (teda spíš není, jen to vypovídá o kvalitách), jak dokázala trojice natočit tak plné album za použití jen tří nástrojů plus nějakého toho zvuku z křemíkového přístroje plného malinkatých tranzistorů.
Kytarista Thomas Erak šílí jak o život, krkolomné prstoklady střídají energické vypalovačky, snad jako kdyby byli dva, a že ještě zpívá … uf, je to magor. Na pozadí instrumentální vyzrálosti se předvádí pěvecká jistota, vzájemně se překrývají veškeré produkty hlasivek (zpěv, křik, obojí dohromady). U mikrofonu se střídají oba dva strunní profesoři, leč těžko říci, který vládne, kterému zpěvu, nechci být advokát Thomase Eraka, leč mám tušení, že převážně tuto činnost provozuje on. TFOT proplouvají napříč žánry, tu rockově laškují, jindy je provází HC burácivost, onehdy noisově zasviští, tu a tam přihodí řádné heavy sólo, poskromnu i odlehčí, umí i pěkně nasraně zařvat nebo podbarvit píseň

naléhavou „sirénou“. Doppelganger se kupředu řítí v pěkně svižném rytmu, bicí i basa nezaostávají za zručností kytary, avšak ruku na levou půlku mé 33% gay (nebo jakéhokoliv jiného MJC panáčka – Bizzi jen 43 % gay, LooMis 33 % gay…) zadnice, stejně mě nejvíc baví kytara. Na úvod desky jsou přichystány uvolněnější věci, které jsou zpěvnější, ne až tak šílené, víc rockovější. Postupem ke konci se stávají skladby říznější, víc rozpustilé, víc perdel nakopávající, víc hašteřivé.
Z džungle internetu si lze stáhnout ukázku F.C.P.R.E.M.I.X, žel mi přijde, že neukazuje plné kvality The Fall Of Troy, ale k přiblížení je doufám postačující. Lze konstatovat, že Doppelganger je sakra zajímavým posluchačským klenotem, progresivní ve smyslu neuchopitelné zábavy, nikoliv nudného bezcílného předvádění.

PS: Milý čtenáři, zkus opakovat několikrát po sobě tyto dvě slova „del“ a „pr“...:-)

Aktuální dílko The Fall Of Troy se sice svým pojetím nijak razantně neliší od předešlých počinů, nicméně v takové džungli nápadů to není ani tolik na škodu. „Chameleoničnost“ projevu a chaotické střídání nálad i tempa ve spojení s obrovskou energií, jež je vám vmetena do tváře, vám při poslechu desky ani na chvíli nedovolí vnímat něco jiného, než celý ten obří „nakopávač nejen emařských prdelí“. Celé dílo tvoří i přes svou neposednou hravost a kreativitu velice kompaktní celek.
Rozlétlá kytarová hra (toto slovo vnímáno v jakémkoliv smyslu) více než cokoliv jiného evokuje dnes již takřka kultovní Hot Cross, a nesmírný hráčský um je zde sklouben s velkou porcí invence, jakkoliv je inspirace svými vzory očividná. Rovněž při poslechu zpívaného vokálu je opravdu cítit nádech již zmiňovaného „mars-voltična“, který je občas přenesen i na zbytek kapely (viz. Konec songu Act One, Scene One). Ten je ale v mžiku střídán nekompromisním screamem, jenž svou podobu s projevem jednoho z křiklounského dua ze Sikth občas až zaráží. Z nahrávky nečpí stylová klišé a velice patrná je i nadsázka, jež ve svém žánru, jakkoliv pestré jsou inspirace pánů z The Fall OF Troy, není až tak častým jevem. Přirozenost vyznění jsoucí v kontrastu s celým tím sympatickým bordelem, který jednu chvíli urputně vnímáte se zaťatými zuby, vám během okamžiku klidně na tváři vyloudí úsměv.
Poslech tohoto alba rozhodně nezklame příznivce žánru a může být jen sympatickým překvapení pro skeptiky jakéhokoliv druhu. Před sebou máme jednu z nejlepších emo desek tohoto roku od kapely, která toho má ještě mnoho před sebou. ..::.. 9.25/10