The End, kanadská kapela čerpající z odkazů chaotiků DEP, dále výrazně ovlivněná kultovní smrtící avantgardou Gorguts a překvapivě také atmosférou Neurosis. Co platilo na Within Dividia si můžete pohodlně přeškrtat, nové album přichází s radikální změnou hudebního směřování, éra temných, těžko uchopitelných abstraktních hudebních vzorců je pryč a kapela ukazuje nové, o poznání hladší, přívětivější půlky. Nevídaný, originální, zarážející krok? Těžko, podobný postup si už dříve vyzkoušelo pár zvučných a mnoho nezvučných jmen, za všechny stačí jmenovat Miss Machine od Dillingerů a Blueprints od Extol (svojí minulou tvář za sebou The End narozdíl od DEP nechali za sebou takřka dokonale, a tak mi kupodivu přerod The End připomíná víc právě druhé zmíněné, dokonce jsou Extol cítit i z některých riffů, čehož bych se asi před prvním poslechem Elementary nikdy nenadál).

Zapomeňte na rozsekané "anipostostýsitonezapamatuju" songy bez pevné struktury, ke slovu se dostává do mainstreamu brousící metalová moderna se vším, co k ní patří. Chytlavé, zároveň s přehledem technicky vyhrané kytary chytře pracující s jednotlivými motivy, přidat pár kostek cukru, žádná přehnaná složitost, naopak se často sází na hitově vypointované refrény. Samozřejmě se nezapomnělo na variabilní vokál (tady je na místě pochvala, zpěvák na sobě oproti minulé desce zapracoval neuvěřitelným způsobem), přes nasrané growly až po uši laskající med, na Elementary v dokonalém provedení, ale na druhou stranu, která kapela dneska tohohle triku nevyužívá. Sympatická je i snaha o pestrost, hlavně prokládání klidnějšími post-hardcore-emo vlivy (vynikající The Moth and I, a pak i závěrečná, vyklidněná, žel zbytečně zdlouhavá And Always... ). Otázkou zůstává, zda to stačí, zda se v novém kabátě zase probojují na výsluní. Z mého pohledu jednoznačně stačí, The End prokazují svůj kompoziční talent, vyhranost z let minulých a složili chytré album plné zajímavých momentů, které si vzhledem ke svojí lehké stravitelnosti zřejmě najde i více posluchačů než alba předchozí. Ale, ale, pořád mi něco... ještě něco dodat ...co to? ...aha, minulost.

Jako každá radikální změna směřování, ani Elementary mezi fanoušky starších The End nevzbudí bezmezný obdiv. Spíše kvanta rozporuplných emocí, sporů, v nejhorších případech snad i litování ztracených peněz a proklínání boha nebo nějakého jiného objektu víry, stejně jako tomu koneckonců bylo i s už dříve zmíněnými Extol. Nejsem výjimkou, mám z novoty také podivně smíchané pocity, převládá pocit mírného zklamání. Těší mě, že se The End nenechávají omezit nějakými mantinely a vyvíjejí se dál, ovšem... Within Dividia má jedno nesmazatelné plus, a tím zároveň narážím na Achillovu patu novinky, totiž narozdíl od předešlé nahrávky se Elementary bohužel po čase oposlouchá a ztratí na kráse, což je dost krutá daň za evoluci. Ale i tak, po chvíli přemýšlení, zvedám palec nahoru.

Ne mnoho kapel si za dobu své tvorby vytvořilo tak respektované postavení v rámci moderně-metalového subžánru jako The End. Zdá se mi, že i v období ticha mezi předchozím počinem Within Dividia a touto novinkou se stalo jméno The End jaksi zvučnější. Proslulý label Relapse, který za těmito Kanaďany stojí, nějakou dobu před vydáním této desky vysílal do světa zprávy o hudební revoluci. Tento pojem však můžeme vztáhnout „pouze“ na tvorbu kapely. Dojem, jakým na mě současní The End působí, je značně rozporuplný.

Struktura skladeb se značně zjednodušila, žádný sonický výplach, jak bývalo v minulosti zvykem. Vše je nyní mnohem čitelnější, rify se nevrství do tak krkolomných spletenců a celé se to mnohem „snadněji“ poslouchá… (jak komu, nutno podotknout). Jednotlivé motivy mají tendence se často opakovat, zároveň jsou většinou snadno zapamatovatelné. Velkých změn se dočkal také hlas Aarona Wolfa. Jeho vokál disponuje širší škálou výraziva, což se znatelně projevuje na celku. Je mu zde poskytován mnohem větší prostor, na rozdíl od předchozích desek, kde by mohl být vnímán spíše jako další nástroj, vítr splývající s celou vichřicí. Jednotlivé skladby tak nabyly písničkovitějšího rázu, což je oproti chaotické minulosti podstatný rozdíl. Určitým pasážím nelze upřít velký cit pro opakující(!) se motiv podpořený o výrazný klenutý vokál, který z hlavy ještě dlouho nebudeš moci (a snad ani nebudeš chtít) vypudit, na druhou stranu mi připadá, že některé refrény se až příliš dožadují pozornosti. Z některých postupů cítím až přílišnou patetičnost, která mi sem příliš nesedí a působí jaksi násilně a uměle. Obroušení hran a větší přítulnost, někdy snad až úlisnost si vybrala svou daň na absenci výraznější originality, jak bylo řečeno výše, vše podstatné, co na této desce můžeme slyšet, bylo již předtím řečeno. Je to ale špatně?

Elementary je výraznou změnou v kontextu dosavadní tvorby, ostrou výhybkou ostře měnící dosavadně dodržovaný směr, nicméně v rámci toho, co už bylo v celém žánru vyprodukováno, se nic nového neděje. Žádné avizované přebudování žánru se nekoná. Naopak. Z mého pohledu může být tahle nahrávka vhodná pro posluchače, pro něž je celá tech-metalová moderna příliš složitou pavučinou elektrických výbojů. Pro takové lidi bude dotek s touto nahrávkou dost možná sympatickým setkáním. A těm z vás, kteří svůj mozek rádi vyplachovali poslechem předchozích dvou nahrávek, možná toto sousto poněkud zaskočí (… stejně jako mně), a nebo ne…

Novému albu The End občas nechybí nápady, ani cit pro melodie, na druhou stranu může působit poněkud křečovitě, vyumělkovaně a nepřirozeně… stejně také nepříliš… zčásti možná(!) díky snaze zalíbit se širšímu spektru posluchačů. A je pouze na nich, jak jej přijmou. Osobně vnímám kontrast mezi dosavadní tvorbou a velkým očekáváním na jedné straně a výsledkem na straně druhé, a tak jsem se stal „obětí“ nesplněných „tužeb“.