Autor: 65 Uživatelé: 75 Tvé hodnocení: hodnoť
Option Paralysis

THE DILLINGER ESCAPE PLAN - Option Paralysis

První do éteru utekla Farewell, Mona Lisa. Příjemná písnička, ale ničím nová, naopak vlastně všechny pasáže, který obsahuje už jsme od DEP slyšeli a to tak, že v lepším kabátku, což znamenalo nutný ochlazení očekávání. Už tak nějak podvědomě jsi očekával, že tentokrát se experimenty moc konat nebudou, spíš to zase bude takovej kompilát předchozí tvorby. Což po Ire Works, kompilátu minulý tvorby dotaženým k dokonalosti ve všech směrech, budilo přinejmenším rozpačitej úsměv a přešlapování.
Po zredukování očekávání na příjemnej poslech jsem už ale nečekal, že mě současná tvář DEP dokáže zklamat ještě víc. Ale stalo se, bohužel. Novinka kráčí ve šlépějích, který už si kluci nalajnovali dávno, stále více se otvírá novejm posluchačům, zatímco pro starý fandy se vždycky najde pár sypanic. Zase se snaží laškovat s dalšíma, měkčíma, přístupnějšíma partama. Ale tady je první kámen úrazu.

Protože zatímco na Ire Works se tohle dělalo doopravdy s vkusem, ať už šlo o aphexovský praskání nebo rokenrol v Milk Lizard a neztrácela se tvář, na novince je to ve většině dost pěst na oko, která nechá černočernej monokl a očko sevřený, kýčovitý vložky bez přílišný přidaný hodnoty, který spíš iritujou, než aby pobavily a zpestřily poslech.

Druhej, snad ještě větší průser, je, že se ztratila jakákoliv překvapivost. Jede se chaos v přesně zajetejch kolejích, kde už tě nic nepřekvapí, všecko už tu bylo, a ve většině případů i lépe zahraný. Můžeš vzít pár docela jednoduchejch schémátek a v klidu ti na novou deku DEP budou stačit, je smutný, jak chaotický nervní motanice jdou dopředu předvídat a ztrácej tím potenciál.

No a za třetí, další achilovkou se pomalu ale jistě stává Pucciato. Ne že bych mu klukovi nepřál prostor na experimentování, ale ať si aspoň vymejšlí věci, který zvládne uzpívat. Na novince už to jsou sprostý vyděračský dopisy, co předvádí, takový emíčko, takovejch slz, rozsah jak Pavarotti, škoda jen, že ho člověk už slyšel naživo. Stává se nám z něj pomalu ale jistě uměle vybudovanej MTV produkt, ve studiu našperkováno až hrůza, fakt jo, polohy by mohly pomalu závidět současný rockový idoly teenagerů z týhle stanice.
Když se už propraly zápory, tak to taky musím vzít z opačné strany. Na mathcore scéně je to porád nadprůměr, občas se objeví hezkej nápad, sypanice maj pořád nenapodobitelnej DEP rukopis a některý jsou fakt povedený (třeba druhá písnička se krásně rozdovádí) a celkově je to pořád příjemnej poslech, i když už na hraně.

Uzávěr se tentokrát zatahuje fakt špatně, zklamání. Nevkusně, nedomyšleně zopakovanej koncept z Ire Works je asi nejlepší popis, co mě napadá. Aritmeticky: v kontextu scény 7.5, v kontextu tvorby DEP 5, celkově za 6.5.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 8 out of 10.

Momentálně je již pěkně těžké k hudbě této kapely a vlastně i ní samotné obecně nějak objektivně přistupovat. TDEP totiž na bedrech už vždy bude tížit očekávaní (ačkoli si s ním asi až tolik starostí nedělají) a zostřený drobnohled fanoušků; těch bývalých především, jelikož noví kapelu poslouchají právě pro její současnou tvář.

K tomu, jak zní celé album, vám tak nějak vlastně stačí slyšet první track, abyste si ověřili, že jím TDEP rekapitulují celou svou dosavadní tvorbu a pokračují, lépe řečeno snad přímo navazují, na předchozí Ire Works. Klasicky drsně laděná rocková alternativa s popovými a vyklidněnými pasážemi a Dillingeru typickým matcorovým běsněním - takto to vážně umí JEN oni. A toť i celý hudební obsah alba, který TDEP v jednotlivých písničkách s důrazem na určitou žánrovou oblast větší či menší měrou procházejí. A také bohužel omílají. Jenže tento „patent“ (stejně jako svůj mají Meshuggah) na prokombinovávání a střídání žánrů a nálad je jim vlastní a ani po letošním výkonu jim ho nelze odebrat. Další poslechy totiž odhalí, že ve světě TDEP ještě zbývá dost neodkrytého i nečekaného. Nátěrovky jsou snad vůbec nejlepší, co byly (střed alba se závorkou CMEndless Endings! - RFoE okolo „piána“ Widower je jak kulka mezi oči), zvuk je přímo lahůdkový (virbl je masív a vražda) a nový bicman do kapely zapadl lépe než Gil Sharone; zas je to ten nakalkulovanej Dillinger. Možná i díky němu je album celkově napálenější a zběsilejší a nezní tak „do pohody“ jako Ire Works. Ještě bych zmínil častější reminiscence Irony is a Dead Scene, stále uvřískanějšího Puciata, jenž nejednou připomene Reznorem odřeného Pattona a druhou půli alba.

Bez polemizování za mě tedy stále spokojenost, ačkoli by příště takto laděné album už mohlo vytasit kartu s Černým Petrem a přísloví „Tak dlouho chodili se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo“.

Tvé hodnocení:

Tagy:

The Dillinger Escape Plan, mathcore, alternative, crossover

aktuálně

diskuze