Je to tady. Jedna z nejočekávanějších desek roku na tvrdě alternativní scéně spatřila světlo světa. V nové sestavě a s novým materiálem se budou snažit přesvědčit rostoucí publikum o tom, že role stylotvůrců a zároveň ničitelů hranic žánrů a jejich ostrých předělů jim náleží právem.

Pár vteřin ticha a už to jede. Fix Your Face jako charakteristický otvírák a skladba á la DEP jak to umí jen oni. Extrémní rychlost staccato riffů ostrých jako sekáček na led freneticky skákajícím po lajně perníku spolu s hostujícím původním zpěvákem DEP, Dimitrijem Minakakisem. Lurch, opět klasika naklepávaných řízků. Black Bubblegum, první zklidnění, jehož náplň nepřekvapí jako svého času Miss Machine. Novinka je vlastně takovým kompilátem předchozích dlouhohrajících desek. Ale! Ire Works jde dál, i když se zprvu zdá, že se progres zastavil. Nezastavil, pouze přibrzdil a to především pro fakt, že obeznámený posluchač již ví, co čekat. Z Calculating Infinity si bere technickou nevypočitatelnost, dechberoucí studnici neuchopitelné „lichodobosti“, sílu buldozeru (Fix Your Face, Lurch, Nong Eye Gong, 82588, Party Smasher). A Miss Machine jako zástupce „jiných“ DEP – skladatelů písniček s hitovým potenciálem (Black Bubblegum, Milk Lizard). Novinka oba póly navíc radikalizuje; nabízí sladší melodie, které však vždy s nástupem další skladby zhořknou a stigma MTV komerce je rozdrceno na prach.

Co dělá The Dillinger Escape Plan výjimečnou kapelou je jejich přístup k věci. Ire Works disponuje dynamikou horské dráhy, deska i přes nekonečnou paletu stylových inspirací nezní roztříštěně, nic není navíc, pro efekt. Weinmanovic kluci dali novince dramaturgii moderní symfonie (písně na sebe nenavazují, ale přímo „naléhají“). Na debutu měly instrumentální skladby příznak koláží, které uklidňovaly zjitřené emoce, byly spíše jakýmsi bonusem než plnohodnotnými písněmi. Chris Pennie jako jejich hlavní tvůrce je pryč (herně je jeho nástupce k nerozeznání), ale Ire Works funguje na principu prolínání – tak například instrumentální kus When Acting as a Particle lze považovat za zneklidňující dohru Sick on Sunday a zároveň prolog pro následující smršť Nong Eye Gong.

DEP na Ire Works experimentují s elektronikou a samply, zpestřují už tak přepestrou kostru písní, obohacují rockovost o zvukovou abstrakci. Zmizela přílišná podoba s Nine Inch Nails, DEP jako „plagiátoři“ (narážím na minulé EP) již předvedli, že jsou schopní zahrát cokoliv, jakkoliv. Nyní to vypadá, jako kdyby to byla zkouška, zda to opravdu funguje a Ire Works je jejím převedením do praxe. Je to gejzír živé vody přehodnocující dosud platné postupy. Hlavní je se ničím nespoutávat. Inu, proč by album nemohlo končit epicky pojatou písní, začínající romantickou jazzovou barovkou á la Angelo Badalamenti a končící exaltovaností postmetalových kapel přítomnosti? Vše je dovoleno. .:. 9/10 

Budu tak stručný jak jen to lze. Nejlepší deska roku, na které především ohromně cením dramaturgickou výstavbu. Dost možná každá písnička izolovaně zní výborně, ale deska jako celek je tak zábavná, tak pestrá a přitom rozhodně ne pejsko-kočičkovsky pečená, že si opravdu nevzpomínám na srovnatelnou. Kapitolou samou pro sebe je pro mě písnička Milk Lizard. Skutečně si myslím, že tohle může prorazit do masmédií – a přitom se stačí zaposlouchat do ironické batmanovské trumpetky, poválet v bubíncích decentní piáno a nechat se strhnout v sebe-ironickém závěru „it feels like neverending“ (it really feels!) posluchač ví, že za pod povrchem se skrývá mnoho vrstev. Jejich odkrývání je mimořádně zábavné, protože i na úplném povrchu pořád hraje skvělá hudba. To co platí o Milk Lizardovi pak platí o celé desce vůbec. Toho praskání a ruchů… Ire Works je po mém soudu to nejlepší, co kytarová scéna dnes nabízí. .:. 10/10

Hmm.. pěkné pohledy jen co je pravda. Ředitelovo shrnutí? Pestrý, rafinovaný, rozhicovaný průsečík předchozích DEP děl… matematického coru, metalu, rocku, punku, rokenrolu, popu, elektroniky, latiny, epických a jazzových podsuvek… zde se opravdu termínu extrémní alternativa nebojím ani v jeho absolutní hodnotě. Tahle kapela si opravdu může dovolit vše.. bariéry bořit, či je naopak (svým přístupem ostatním) stavět. .:. 10/10

Po třech letech od Miss Machine se jedna z nejvlivnějších agresivně experimentálních kapel vrací zpátky. Skok z Calculating Infinty do Miss Machine byl přechodem od těžko stravitelného mathcorového masakru k mainstreamu, daleko písničkovější přístup oproti předchozí nahrávce s až „rokenrolovým“ feelingem, díra v kontinuitě. DEP pro další směřování místo překotných změn zvolili spíše jemnější formu a na novém albu zároveň stále více obrušují hrany a vrací se ke své nahodilé, zlobivé tváři.

Kde na Miss Machine přišla pořádně řízná jednosměrná rokenrol infuze, na Ire Works se hudební absorbce tříští do více směrů a vzniká tak snad nejpestřejší mathcorové album, které jsem zatím měl možnost slyšet. Líbivý Faith No More song Black Bubblegum, punková vypalovačka Milk Lizard, nevolná Sick on Sunday, epická Mouth of Ghosts, a přitom pořád zbývá čas na spoustu zlobivých, hrocených částí, které díky vynikajícímu citu pro okamžik ještě nabírají na síle. Na novince DEP víc než kdy jindy sázejí na perfektně dotaženou dramaturgii alba, Ire Works skutečně na rozdíl od většiny ostatních mathcore kapel nehrotí po celou dobu, na novince naopak šetří s rozsypanostmi ještě více než na Miss Machine a právě díky tomu vás arytmická hysterie leká a trestá ještě víc, víc.

Dalším osvěžením dodávajícím nahrávce potřebnou hloubku a mnohoposlechovost, je důvtipné využití aranží, elektronické praskání a nahodilé ruchy ozvláštní poslech Dead as History, trubka z béčkových filmů a zdánlivě odnikudnikam 20 vteřin zrádně mobilního piána poněkud zamotá Milk Lizard, epická předehra Mouth of Ghosts a spousta dalších nečekaných drobností problém teplejších nahrávek, oposlouchatelnost, řeší více než dobře. K tomu je samozřejmě potřeba, více než kdy jindy v DEP kariéře, vynikajícího zvuku, kterého se Ire Works plně dostává.

Dillinger změkčili, ale přitom pod jemnější slupkou je stále stejně tvrdé jádro zlobivých kytarových riffů, zpestřili a přitom album svázali daleko pevněji dohromady, stále více se věnují kromě svých nástrojům i aranžím, zkrátka ani s novou deskou mě vůbec ale vůbec nepotěšili. .:. 10/10