Ještě teď si díky červenému obalu i po době toho šíleného deathcore boomu pamatuji okamžik, když se přede mne dostalo v tu dobu ještě neokoralé demo The Contortionist. A hlavo modernistovo, orientuj se a naposlouchávej, uběhlo pět let a The Contortionist se hlásí s deskou. Ale posluchači orientuj se a poslouchej, ovšemže Intrinsic není debut, ale již deska „druhá“. (Protože dvojka Apparition je prezentováno jako EP.) To ale samozřejmě fanouškovi progresivních odnoží neušlo.

První dvě nahrávky TC u mě potkal tak nějak stejný osud. Zatímco demo Shapeshifter mě zaujalo hlavně svým obalem (no dobře, před těma pěti lety jsem ho i párkrát slyšel), EP už ukázalo, že kapela zapřemýšlela o něco víc, ale i tak se brzy ohrálo, čili pár poslechů a šup do koše. To debutní fošna Exoplanet je na všem už mnohem lépe. Mnohem! Ale i tak je až příliš zatěžkána deathcorovým šílenstvím nebo dobou, kdy exploze deathcore grup byla zrovna na vrcholu, takže v přehrávači se mi víceméně pouze ohřála. Trošku nespravedlivě, ale když se na vás z každé strany přes pidlikačky valí breakdown za breakdownem, přestáváte rozeznávat, orientovat se a tím se i osud Exoplanet zpečetil - přesunutí do složky Koš bylo nevyhnutelné. Ale fakt to nebyla špatná deska a s novým zpěvákem rozhodně ukázala, že, ač The Contortionist vydávali co rok, nestojí na místě, protože muziku od deathcoru posunuli víc do groove stylu (často spíš toho mathcorového ID - Oscilator) a riffování (Vessel), nechyběly ani uvolněnější a promyšlenější pasáže, zapekli i nějakou tu melodii (z Contact na vás vyskočí třeba Cynic, v dalších skladbách i sem tam vokodér) a rozklad a jak je jejich obyčejem, ani na nějakou tu akustickou pasáž nezapomněli. Ale ocenil jsem ji – resp. v hlavě mi zůstala - dost díky jejímu závěru (Axiom, Exoplanet I-III), kde se kvintet pokusil ještě více nově získané nápady rozvinout až do rockové polohy a snad i kytarovou linkou pokusně zafúzovat.

Tak. Konečně se dostáváme do současnosti. Od Exoplanet uběhl další rok (plus něco k tomu) a The Contortionist jsou zde s novou sbírkou skladeb, kterou, jak jsem již uvedl, pojmenovali Intrinsic. Konečně dostanu odpověď na otázky jako „Měl ten kvartet skladeb na závěr minulé desky něco znamenat?“, „Byl to jen pokus, jak zareagují fanoušci, nebo jen uvolněnější natažení stopáže?“

Odpověď je jiná. Byla to známka odhalení nového světla, jas budoucna. The Contortionist totiž od prvního momentu Holomovement jasně sdělují „jsme nová kapela“ – klávesy, čistý zpěv, nádherně navázaný a funkční riff, stupňované napětí. Těžko říct, co se u Amíků událo, zda dospěli, tak hodně makali nebo se teprve nyní naplno projevil vstup Jonathana Carpentera (zpěv, klávesy), ale The Contortionist rozhodně osvobodili své mysli a (prakticky téměř) z nohou shodili okovy s deathcorovou zatěžkaností, takže jejich nožky se teď na hudebním povrchu pohybují odlehčeně jako ty Armstrongovy při jeho návštěvě "bratříčka" Slunce. Intrinsic totiž plně vykrystalizovala ve všem, co jsem zmínil u Exoplanet. Posun od deathcoru do groove stylu a melodického riffování je patrný hned z první vteřiny alba, uvolněných a promyšlených pasáží radikálně přibylo, rozvinula se kombinatorika. Ale už se lopoticky nekoordinují dvě končetiny, ale rovnou všechny čtyři. Ovšem ne co do složitosti, ale co do hudební variability. Zvuku alba vévodí výrazná basová linka, okolo ní se s příjemným zpěvem (v Holomovement mě napadl Renkse) prohánějí zajímavé kytarové linky a nepřehnané vysekávané stěny. A definitivně se konečně taky projevilo to, proč má v jejich sestavě vokalista u své funkce připsány i klávesy. Ty tentokrát albu hodně určují vyznění a posouvají celou kapelu do progresivní - ale to by tak znělo i bez nich - až fusion linie. Při poslechu tak na mysli vyskakují Cynic (kytary), Coprofago (groove, fúze) a třeba BTBAM (stavba, feeling), klidně i Planet X (fúze, prog; třeba Cortical) nebo Last Chance To Reason, na které jsem upozorňoval několikrát. Takže z deathcoru se nám The Contortionist vyprofilovali v progresivní deathmetalovou úderku, která akorát tíhne ke groovovější podobě a za zapojení mozkového ústrojí se již nenechává strhávat mladickým „hurádotoho“ a „tohle teď frčí“.

The Contortionist se zkrátka odvázali, odpoutali od minulých konvencí a vytvořili nespoutané album, které dává zapomenout na jejich minulost. Bez debat, Intrinsic mi prostě sedlo. A co víc, muzika má silně živého ducha, takže koncert třeba s takovými BTBAM by byl vskutku exkluzivní. Těším se, s čím se kvintet vytasí příště, ale popasovat se s touto deskou nebudou mít věru jednoduché.
 
PS: A tady máte povedený video ke Casuality.