Paráda, těší mne, že je ještě někdo pomalejší, než Marast. Člověk má jednou chuť udělat si vítr v promáčích, sáhne po něčem hodně starém, hledá čerstvé informace a ejhle, ono kde nic, tu nic. Domovská stránka neexistuje, resp. odkaz vede úplně jinam, takže nezbývá než vzít zavděk stránkami bývalého vydavatele, dánských Mighty Music. Ale ne každá kapela považuje za podstatné, mít někde svůj zdroj informací a jde jí především o hudbu. A o tu jde koneckonců i v recenzi, takže…
No, není to přímo bída s nouzí, ale že by srdce a (zejména) slechy plesaly nad prezentovanou koncepční kolekcí jedenáctky skladeb, tak to ani omylem. Důvodů je hned několik. Předně zpěv – že je po celou dobu neskutečně beztvarý a monotónní by se dalo překousnout, kdyby hudební škatulka byla více posunuta směrem do deathu. Jelikož je ale inklinace na švédský melodický model více než dobře slyšitelná, chtělo by to vytáhnout i trochu pestřejší rejstříky, než (s)prosté huhlání či skřehotání, kterého je tam beztak jak šafránu, např. vybrnkávaná pasáž ve Witch Dance k použití čistého hlasu přímo svádí! A tak deklamovaný závěr I am… budiž výjimkou, potvrzující pravidlo. A propós kytarová sóla - ano, jsou zajímavá, ale na několika místech, pokud jsou hodně „citově vypjatá“ (Helliotica, Quest, začátek Singer in the Mist, I am…), se dostávají až těsně na hranu falešnosti a v Realm of Perfect Visions ji pak „úspěšně“

zboří. I přes tyto mouchy (nechci zrovna mluvit o masařkách) je kytarová složka, vedle bicích, které jsou jako jediné velice povedeně nazvučeny a nemám proti nim výhrad (Exponent), nejsilnější stránkou desky. Paradoxně si ale právě díky přílišnému vzhlížení k severským hvozdům sami Thalarion stahují smyčku originality kolem krku. Dobře okopírovaný hudební model s přijatelným muzikantským umem nemusí nutně značit rovnici pro dobrou desku. Takovýchto skupin se (nejen) v zemi Tre Kronor pohybuje neurekom a nápadově jsou na tom podstatně lépe.
Nechci brát chlapcům nějaké iluze o úspěšné penetraci zahraničního trhu tímto albem, ale většina velkých labelů raději vhodí udici s návnadou „hledá se talent“ do skandinávských vod, než na Slovensko (nebo k nám). A stejně to bude s mým poslechem, raději si vyslechnu pět kapel „pravého švédského střihu“ (nějaký čas už to hodně frčí i v Americe, všimli jste si? :-), než opět vložím Thalarion do přehrávače. Oko přimhuřuji ještě za booklet.