Autor: 81 Uživatelé: 81 Tvé hodnocení: hodnoť
Dark Roots of Earth

TESTAMENT - Dark Roots of Earth

Trpí uhlazenější Dark Roots of Earth délkou nejen alba, ale i některých písní? A platí tu, že starýho psa novým kouskům nenaučíš?

Testament 2012

Testament, pičo! Potřebuje úvod nové desky Bayarejských výraznějšího komentu? Nu dobrá, tak aspoň něco. Sice se Testament nikdy nedostali do klasické thrashové čtyřky a většina thrashových fans asi bude přísahat na „Sleja“ nebo „Metlu“, ale sami si položte jen jednu otázku: Nahrávají tyto kapely kvalitativně vyrovnaná alba?

Po odpovědi je tu ještě jedna podstatná věc. Krom toho, že Testament umí napsat prakticky jakoukoli skladbu, čítající klidně i ploužák (jestli jsem je někdy, vyjma svýho glam období, nějak akceptoval, a že jich Testament už pár udělali, tak u nich jsem je bral za regulérní skladby… ale dospělí chlapi nebrečej, takže tady žádný fňukání nečekejte) tak, aby obsahovala silný moment, nějakou melodii a měla pevnou konstrukci, mají za mikrofonem Chucka Billyho. Tedy pana zpěváka, který, když se do toho opře, urve ze silnice první vrstvu, a naopak když si tón vychutná, rozpustí se i šlehačka v celý cukrárně. Ale pozor, ani za cenu toho, že by se vám zvedl žaludek. Zpěváků, jako je on, totiž na planetě mnoho nepobíhá. Nikdy to nebyl typickej thrashovej vřešťan a desku od desky se posunuje furt k tomu, aby se jeho funkce zpěváka pro vykreslené kontury, obroušené hrany a jako sloup neochvějný hlas psala se stále větším Z na začátku. To samé ale platí i pro samotný Testament. Nikdy nebyli nemyslící, účelovou rubanicí, ale thrash metal v jejich podání má, jak to říct, profesorskej nadhled (to třeba i u Forbidden) a tedy nemyslitelně museli ovlivnit dnešní kapely jako Evile nebo Sylosis. Ale dost keců, hurá na desku!

Testament 2012

Rise Up je naprosto geniální otvírák. Délka tak akorát, neuvěřitelně funkční riff a tempo skladby, a „Rajsap – Vóór – Rajsap – Ju sej, vóór“ jako refrén. Pak přijde Native Blood snad až s triviumsky/metalcorově melodickým refrénem a střednětempou sypačkou. A k tomu ty stále dokola vytahované tóny. Chuck i přesto, že až moc zpívá, má neuvěřitelný dar v hrdle (viz výše) a píseň i přes pozvednutý ukazováček značící „pozor!“ drží pohromadě a nepřevrací rozkymácenou kocábku na bok. V podpalubí je stále sucho, i když jemně navlhlo. Další na řadu přichází titulní skladba a tempo desky jde ještě dolů. Dark Roots of Earth je totiž pomalá věc, ale furt dostatečně tvrdá, jemně znepokojující, ale co to? „Dark Růts of Ærf“ se v půlce láme, nabírá intenzity, zavoněj Megadeth a...! aTestament 2012 zase padá do původního tempa, ale skladba jako celek drží. Pak se do klasických – nejen thrashových – kolejí dostáváme s True American Hate. Nářez! Klasika, která v podání Testament prostě fungovat bude i na stopadesáté, protože ten jednoduchý, ale promyšlený dvoukytarový kvapík umí jen tihle borci z Bay Area. Jo, možná dá lehoučce vzpomenout na Exodus, ale ti nemají takového zpěváka jako je Billy, neumějí si často odpustit skladbu přetahovat, kdežto Testament na tyhle svižnější věci mají (billy the) talent. A ta sypačka? (Napadli při ní někoho Petersonovy Dragonlord?) Hm, to beru! Jen už začínám pomalu mít pocit, že to Alex lehce přehání s délkami sól, možná by tedy měl zas pomyslet na další sólovku nebo víc u internetu sledovat určité stránky. (Jo, aha, on je Testament 2012ženat, tak víc prohánět manželku.) A Day in the Death rozjíždí basovka a skladba se víc přenáší do starých dobrých časů, kdy si ve skladbě užijete dostatek změn ve středních tempech (ty průšlapy bych od Testament nečekal) a nějakého toho tajmingu s pro kapelu nezaměnitelnými vokály. A sólo v jednom momentu připomene FriedmanovoHangar 18.

Mačkám v dosavadním textu ctrl+f a hledám „Hoglan“. Coo? Nikdéé? Takže ihned náprava! Hoglan je fantastický bubeník, který - i přes svou velikost - má neuvěřitelné technické možnosti, drive a úder. Jenže on toho všeho využívá vždy jen pro podporu muziky, nikdy nikde nemachruje, co všechno a jak je schopen zahrát, takže (až na Mechanism) snad neznám desku, kterou by svou hrou nezvednul a neobohatil. Má jedinečnou schopnost muziku cítit a efektně a poctivě do ní hrát. Vzpomeňte jen na slova, „jak by bez jeho pomoci, elánu a síly jít stále vpřed žádné z alb nevzniklo“, která o něm kdysi prohlásil Chuck. No nic, zanechme vzpomínek, vězte, že Hoglan na nové desce neuvěřitelně dává, je to stroj se srdcem, ale teď už zpět k Dark Roots of Earth.

Testament 2012

Následuje totiž Cold Embrace, na kterou by seděla slova z titulní skladby a předchozí A Day in the Death. Opět skladba středního tempa, ale svou podobou ještě více ploužák. Billy opět dokazuje, jakej briliant má v hrdle, Skolnick hraje další dlouhé sólo, které přesahuje až do návratové sloky, ale tentokrát procítěné, moc pěkné. Jinak hodně dlouhá skladba, ale dobrá, nedá na čas, který jí do konce ubíhá, vzpomenout. Následná Man Kills Mankind sice tempo nijak extrémně nezvyšuje, ale skladba neuvěřitelně šlape a v její kopákové sazenici vyniká jednoduchá účelná struktura. A mimo jiné opět dává vyniknout Hoglanovým dvojridovým raznicím. Oproti ní Throne of Thorns začíná jako další „ploužákovka“, ale stejně jako předchozí skladba se nakonec přelije do kopákové hopsačky, opět s lehce nápodobným riffováním (v minulosti Paulem Bostaphem spřízněných) Exodus. Ale skladba se v půlce zlomí do naprosto nečekaného momentu uběhaných kytar (vsadím se, že tohle ňáká technical kapela vykrade) podpořených netradičním vokálem, který byste čekali rozhodně jinde. Jo, Billy umí a je dobře, že alespoň takto Testament umí překvapit, protože, nepočítáte-li o bonusy rozšířené základní cd, jsme na konci alba.

 To oproti minulé Formation of Damnation působí mnohem usedlejším dojmem. Je totiž mnohem klidnější, v kytarách až epicky rozmáchlé, samozřejmě více melodické a místy mi na něm chybí dravost. Bouřlivost bych tak ňák řekl. Moc uklidněné hladiny, sem tam vlnka, přelévání. A jakoby to Testament vyslyšeli, nahazují Last Stand for Independence. Neříkám, že je to agresivní thrashová úderovka, kterou bych si pro zpestření přál, na to se Testament už od začátků přece jen tváří až moc vyučovacím způsobem, ale vrací se mi nálada, skladba má náboj a Billy dostává do mluvidel zas brunátnosti, až mu pěna lítá od huby.

Testament s Hoglanem nezklamali. Ale ani, až na pár momentů, ať jim nenadržuju, nijak nepřekvapili. Chybí mi na něm překvapující a silná skladba jakou na Formation of Damnation byla The Evil Has Landed, kterou jsem z hlavy nedostal doteď, nebo titulní nasraná Formation… či Afterlife, které by svým nábojem a silou přejely i celou útočnou tankovou vozbu. Jinak je ale Dark Roots of Earth solidní album, pevné v kramflecích, které v prackách Testament ukazuje thrash metal jako soběstačný žánr, nepotřebující výrazných mimožánrových berliček. Jen není tak úderné a nasrané jako předchůdce, za čímž stojí některé přemýšlivější skladby a místy až ploužákovější nádech a jejich delší stopáže, které dosahují i osmi minut, ačkoli nudit nezačnou. Na toto konto přibylo epičnosti a Billyho hlasových poloh. Dark Roots of Earth je k posluchači prostě mnohem vřelejší a nepůsobí jako nečekaný palcát doprostřed úsměvu, zato je to ale komplexnější a prokomponovanější materiál než deska předchozí.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Testament, thrash metal, Alex Skolnick

aktuálně

diskuze