Terminal Function sice již nějakou tu řádku let hrají (od r. 1998), ale určitě nepatří mezi žádné matadory a tělesa, kdy si fanoušci při očekávání jejich alb ohryzávají nehty. Pro vás by ale úplně neznámí být nemuseli, debut Measuring the Abstract jsme tu proprali a navíc za nimi nestojí nikdo „menší“ než Willowtip Records. A nadcházející alba z této stáje, si troufám říct, dost nás v merku má.

Co se za těch 7 let od jejich předchozí desky v TF událo? Krom u basy živě hostujícího Daniela Ädela (jeden z vokalistů Vildhjarta) popravdě řeknu nevím. Za celou dobu jsem o nich de facto neslyšel a bum, deska venku. A s ní přichází drobná změna, ovšem úměrná jsoucnu. Do strun „ukončovací funkce“ se vpletl djent. Progresivně deathmetalové těleso tentokrát úplně zapomenulo na jazzové vsuvky i progově klávesové zapojení a začalo mnohem více sekat. TF svůj projev zúdernili, což podpořili i pokrácením písní na stopáži, přitvrdili i na zvuku, ale zachovali si nedigitální charakter. Jsou teď celkově nakoplejší a mnohem víc šlapou. Spíš než progressive, nyní technical.

Když si po slově „djent“ v předchozím odstavci ale rovnou nepřiložíte mokrý hadr na hlavu a ještě jednou se vrátíte do kapelní minulosti, ono to vlastně není nic nového. Už v minulé recenzi jako vliv zmiňuji Tandjent, holsworthovská sóla a nějaké ty math náznaky. Ano, přibylo jich, ale na ambientní podkresy a pouhé rytmické protrsávání sedmé a osmé struny rovnou zapomeňte. Tvorba TF stále stojí na základu death metalu (vynikající A Convivial Riddler z trilogie The Quintessential Sequence), čili než djent, stále bych radši používal termínu math. Proto je muzika celkově konzistentnější a plynulejší než všechny dnešní djenty, nejde zde o seskládané paterny, všechno jsou to povětšinou riffy s nějakým vývojem a vlastním tempem, muzika se neslévá v nerozeznatelný celek džndžn-mišmašů. Především se to však nikdy netýká celé skladby, spíš jde o přidjentělé úseky (Seraph Sublime, Cell Intrusive), navíc nejednou velmi slušící (Dream Traveler). A s Meshuggah zněním, ne že ne. Ale nemějte to TF za zlé, však oni jsou také ze Švédska a mají na to tedy tak trochu nárok. Nicméně žádné strachy, i když tady podobnost (dvakrát silnější než by bylo třeba; první a druhá část trilogie) je, nedá se prakticky nic z Clockwork Sky s mathmetalovými bohy splést. Vliv (opět i Theory in Practice /jsou znovuoživeni/ v prostředcích The Quintessential Sequence pt. 1 a pt. 3 a poslední Ablation Renewed se závěrečným heroickým nápěvem) je jedna věc a kopírování až druhá, a o tu zde rozhodně nejde.

Na závěr jednu radu. Nedejte na první dojem a nesuďte podle kidmanovkého zpěvu, v téhle desce se toho skrývá mnohem víc než jen následnictví osobních hrdinů. Nemůžete se furt rozhodnout? Zkuste The Reticent Race. Já ten začátek včetně následující pasáže nemůžu dostat furt z hlavy. A závěr skladby? Dobrá „Chaosféra“. Se Soreption pro mě asi druhý nejlepší smrt-artikl z Vikingova.