Stiskneš tlačítko s šipkou namířenou dopředu a přes dva dráty se ti do uší dostane příroda, totiž švitoření ptáčků. Nalazení na příjemnou vlnu, na který víceméně zůstaneš po celou třičtvrtěhodinku. Tao Te Kin tě nezaskočej žádnou originalitou, servíruje se tu příjemnej post rock s příchutí sludge, na druhou stranu by bylo krutý postavit je do řady nevýraznejch šedivejch postrockovejch paneláků, na to maj na paletě moc barev a v ruce osobitej styl, kterej jde bez problémů mezi mnoha žánrovejma kolegama rozpoznat.
Základem jsou brnkačky na tisíc způsobů, ale vlastně pořád stejně. Lehounce zamotaný nitky proplítající se v melancholickejch, klidnejch chuchvalcích, zasněná atmosféra a převalování posmutnělejch motivů. Jseš na to už zvyklej, a jseš zvyklej i na to, co přichází mezi těmahle poklidnejma plochama. Hlučný zkreslený rify, vlny na jinak klidný hladině, sludgovej tlak do hlavy. V hlučnejch mezihrách jsou Tao Te Kin kupodivu slabší než v míchání jemnejch nitek a sklouzávaj k nudnejm, tisíckrát ohranejm berličkám, ke klišovitejm kytarovejm stěnám, který najdeš na takřka každý desce podobnýho zaměření. Další úskalí nahrávky bych viděl, a tady je to čistě o osobních preferencích, v poloze hlasu hlavního skřivánka. Ne že by snad byl nepříjemnej, vůbec, naopak je v něm cukru snad až moc a po chvilce se začíná pomalu zajídat, a ke konci alba se ho už spíš snažíš ignorovat. Chtělo by to trošku víc pestrosti a ke klidnejm polohám míň bombastu. Co ještě stojí za zmínku, je krásně udělanej
design obalu a bookletu, takovouhle propracovanost a dotaženost člověk u lokálních kapel vidí opravdu málokdy a v záplavě buranskejch obalů fakt potěší.
Závěrem pak – El pájaro que da cuerda al mundo je příjemný album, který potěší obzvláště vcelku zajímavejma a osobitejma klidnejma částma, když se naopak snaží trochu přitlačit, tak se dostává do tuctovejch vod. Co překvapí, je dost svébytný vokální provedení, který ale zdaleka nemusí sedět každýmu.
Vložit komentář