Autor: 72 Uživatelé: 70 Tvé hodnocení: hodnoť

Solidní, místy strhující, ale ne úplně dotažené album pokračovatelů Psychofagist. Další tvorba, na kterou podle všeho nebude potřeba dlouho čekat, by mohla být opravdu kvalitní.

SyKAtoma není jednoduše popsatelná žánrovými nálepkami, přesto nejde o z nebe spadlý zázrak, ale spíš o pokračování a fúzi dvou starších směrů. Skládají pánové z mathcorových Psychofagist, a přestože na zbrklé kytarové sekanice nedochází, starší kapela je v kytaře a bicích pořád slyšet víc než zřetelně. SyK však také víc než Psychofagist upomínají na řadu dalších italských kapel: Zu, OvO, Mombu, Morkobot. Rozbitý math diktát se v těchto projektech paradoxně mísí s rozevlátým free jazzem a špinavým, masivním noise rockem, přičemž pojivem je snad intenzita, snaha vymáčknout lidem mozek z hlavy na tři způsoby najednou.

SyK oproti Psychofagist tok hudby zpomalili, narovnali a především nechali zmohutnět. Atoma je fyzicky těžká hudba, kde nátlak často přesahuje hranice snesitelnosti a začíná ubíjet; nejbližší konkrétní asociací může být chladnoucí lávová řeka, z níž se nelze dostat. Značnou část těchto efektů umožňuje samotný zvuk kytary. Ta se svou podlazeností a rozostřeností odklání od čehokoli v metalu a zpomalené mathcorové záseky se zvukově blíží spíš výbojům statické elektřiny než melodickému nástroji. Nikoli hlas Dalily Kayros, ale nádherná kytara Stefa Ferriana funguje jako poznávací znak kapely. Basa na některých místech ještě vytahuje a zdůrazňuje uhrančivost kytary, podobně její nejméně konkrétní polohy doplňují synťáky.

SyKDědictví Psychofagist nemusí být vždycky pozitivní. Konkrétně triggery na kopácích, které nesypou, působí trochu zbytečně a místy tak vzniká dojem, že si bubeník jaksi neví rady s vyplněním svých partů v poměrně pomalejších písních. Ale celkově jsou bicí hodně upozaděné, aby mohla vynikat kytara, takže nejde o velký problém. Horší je, že SyK působí jako rozhodující se kapela, která neví, jak moc se držet lámajících se rytmů a neustálých změn a jak moc využívat hypnotického potenciálu spolupráce kytary s basou ve střednětempých polohách. Tohle dilema bohužel řeší zlatou střední cestou, takže slibné repetice náhle končí bez výraznějšího efektu a math prvky nepřekvapují. Pravděpodobně nejsilnější skladbou alba je The Observer, kde jasně dominují hypnotičtější pasáže; v současných tempech a se současným zvukem už časté melodické změny nefungují a místo dojmu rozbitosti se otupuje pozornost.

SyK tak spadají především do škatulky kapel s potenciálem. Na debutu většinu času kloužou po povrchu a z výše zmíněných důvodů málokdy opravdu strhují, ovšem pokud dále rozvinou na Atomě naznačený vlastní výraz a odpoutají se od svého výrazu z Psychofagist, může být výsledek velice silný. Kromě zmíněné hypnotičnosti by mohlo jít i o lepší využití nepříliš výrazného hlasu Dalily Kayros, kterého je na albu až moc a jen v hymničtějších pasážích je zajímavý.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze