Hudební žánr indie pop je velmi široká oblast, do které se umným zacházením dá schovat spousta věcí. Proto k odnoži, zvláště prezentované jednou ženou, která si hraje s hudebními náladami a škatulkami, budu přistupovat jako ke spíše neznámé oblasti. Malé mnou stvořené dílko tedy nebude žádná analýza, přesná charakteristika, ale pouhé shrnutí pocitů, které mám a vnímám při poslechu mladé okaté Annie Clark, vystupující pod pseudonymem St. Vincent.
K její minulé desce, Marry Me, jsem se dostal, jak už to tak bývá, úplnou náhodou při projíždění nejen mnou zapomenutého hudebního blogu. Světlá

děva s temnými kudrlinkami, skvící se na obalu, mě zaujala a pár kliknutí a chvilka čekání se bohatě vyplatila. Zvláštní směs emocí, libých a nelibých zvuků a tónů se mi překvapivě zalíbila.
Začátek jako z ruské pohádky je náhle vystřídán elektronickými bicími, do kterých se vpíjí klávesový podklad a křehký ženský vokál. Refrén s ozvěnkou a elektronickým zkreslením lehce přidá na tvrdosti, aby dal poté vyniknout samotnému vokálu a jeho melodii s rytmickým partem.
Save Me from What I Want je postaven na hlasu Annie a jednoduchých bicích a kytarovém motivu, který vás donutí pronásledovat letícího motýla, který chvíli krouží nad vaší hlavou, aby nakonec po motání vaší hlavy uletěl.
V začátku třetí písně si s vámi Annie laškovně hraje, převaluje se jako orchestrion, aby přišla s nelichotivým vpádem a lehce nelibozvučným nástupem, který vás poté uspí v náruči zvláštních podkladů starých filmů, které už mají lehce poničené pásky. „How can Monday be alright, then on Tuesday, lose my mind?“
Lehce taneční začátek Actor Out of Work přináší optimistickou náladu, uuůuůůuů motivy jsou příjemné jak jízda automobilem se smějící se Annie vedle vás, kdy jí vítr čechrá vlasy.
Dechové nástroje a smyčce na začátek, opět jemná melodie, není to soundtrack k filmu? Přidáme trošku napětí, gradace. Black Rainbow.
Zvláštně pohádková Marrow do zkresleného, lámaného beatu, The Bed ukolébavkou ke strašidelným smyčcům, usneš a pak se ti zdá noční můra?
Annie si hraje s pocity stejně tak jako s vámi. Do zdánlivě (ne)sourodého materiálu svým krásným čistým hlasem vnese lehkost, aby ho nechala kontrastovat s podklady, čímž vznikne více či méně (úmyslně!) lahodně nelahodný celek. Album se občas zdá jako soundtrack ke zvláštnímu filmu, lehce snovému, lehce burtonovskému. Actor je zvláštní deska, umí rozostřit, rozjemnit, ale také lehounce škrábnout, povozit, polít vanilkovou zmrzlinou. Pro mě zůstává stupínek pod Marry Me, a to především kvůli méně výrazným songům a

melodiím (např. Your Lips are Red, Marry Me…). Celkově se od lehkého jazzového vyznění posunula mírně k plochám, smyčcům a dechům, klávesám, tření a zkreslení. V určitých momentech mi připomněla například i Norah Jones (Bjork, Lykke Li), proto bych byl nejen za ni rád, kdyby se dostala do širšího povědomí (otázkou zůstává, jak by se vyvíjela dále) – kdyby o to stála, pouze lehce svou tvorbou čeří hlavní vodu. Pro mě má Annie palec nahoru a doporučujících 7.5.