Jestli chcete vědět, proč si myslím, že je More horký adept na desku roku, čtěte dál. Jestli ne, tak ne.
Jako malý jsem věřil na pohádky. Naučil jsem se kvůli nim číst už dlouho před

nástupem do školy (ve školce jsem předčítal Rudé Právo, holt temná stránka mé minulosti). Potom přišlo utrum, šeď reality to tak nějak všechno přejela. Radost z poznávání fiktivního světa mi ovšem zůstala, mám rád vyprávění, přijde mi vzrušující se pokoušet dostat do cizí vzpomínky, podrobit ji duševní pitvě. Mezi autorem a posluchačem tak vzniká jakési nepopsatelné napětí. Přesně to napětí, které se vloni dostavovalo u desky OTK a naprosto ekvivalentní, které servíruje i Sporto. Nepochybně zásadním krokem k překročení Rubikonu v mé hlavě, v cestě za naprostým vítězstvím, byl přechod na češtinu. Mateřština je holt nenahraditelná, její dopad na výsledek bude zřejmě nejzásadnější, proto taky nemíním srovnávat starší vály Sporťáků s More. Jsou to dva různé světy, především More vyzní v tomto

nechtěném srovnání naprosto revolučně.
Přitažlivost textové stránky More ovšem netkví ani zdaleka pouze v rodné řeči, je to především vytříbené zvládnutí převodu z jednoho analogu na druhý. Jednotlivé eposy, toliko srozumitelně osvětlených na Temných silách, jsou sepsány přesně v naprosté rovnováze mezi „Jo, vím, o čem to je.“ a „Nemám tušení, o čem točí.“. Jsou natolik srozumitelné, aby jejich obsah pobral i téměř náhodný posluchač, nicméně v naprosté nahotě se autor nezjevuje. Taková zlatá cesta vrcholí v Pandemii Sympatico za přispění hostujícího Lyrika, výborně výstižný text dotýkající se hned několika otázek. Dále lehce omamný Cílek s výbornou syntézou textu a hudební složky, zřejmě nejvýstižnější celek na albu vůbec. V lehkém závěsu s tanečními Chlápky, sugestivně schizofrenním vyjádřením, jemuž rozumím i ne,Naprosto trvanlivé album vycházející navíc v elegantním hábitu na bělostném vinylu. Skvělý obsah, výborná forma, super lidi, parádní přístup.podle momentálního stavu. Jedinou malilinkatou výjimečkou z řady výborných ploch tvoří podle mě krapet kostrbatá CDRW, jejíž zvuk a náladu jsem ani za těch neuvěřitelně moc poslechů neskousl.
Elektropopový kabátek živelně poháněn bicími jede nezastavitelně, živě se přeměňujíc do čistého a všeříkajícího power-power-power. Erudovanou komplikovanost u Sporto nehledejte, kytara i beaty jedou srozumitelnou linku, duchem povznesené album by beztak nějaké exhibicionistické pokusy jenom a pouze potopily.
Tak jak je to teda s tou deskou roku? Jo, stojím si za tím. Nic mě jako More u nás letos nedostalo, jednoznačný vítěz. Naprosto trvanlivé album vycházející navíc v elegantním hábitu na bělostném vinylu. Přiložena šablona a

obrázky příkladů, jak by se dala zneužít. K narozeninám mi bylo dokonce uděláno tričko, bohužel je v jednom kuse zasviněné, takže foto niet (tak rád bych se pochlubil). V mp-troskách lze navíc stáhnout (bez morálních zábran) na zmíněných Temných Silách…
Takže ještě jednou – skvělý obsah, výborná forma, super lidi, parádní přístup. Finiš.