Norsko. Chlad, ledově modrý oči, Polární noc, ale ze všeho nejvíc síra, kopyto, nenávist, temná zlozloucí zloba, červený blikající rohy, brambory, plátěnej

pytel a fousy tvýho táty. Že ti tenhle úvod něco připomíná. Aby taky ne, před časem tu byli Manhattan Skyline (a 27. října přijdou znovu) a Snöras jsou, jak je ten svět malej, taky z Norska, svět se pořád zmenšuje, taky nehrajou black metal, další zmenšovací pilulka (© Viteq) do pusinky a jsme ve stejný scéně. Norskej hardcore, v tomhle případě pro preciznost screamo, pro ještě větší preciznost kamarádi Dominic.
A ano, tóny norský screamo scény uslyšíte už z první notičky, prvního riffu, prvního sjezdu, první pusinky, prvního návalu krve z prokousnutýho rtu, prvního těžkýho dopadu na zem. A tentokrát žádný serepetičky na přemýšlení, tohle screamo rozbíjí, žene se sprintem kupředu, v nepravidelnejch intervalech těká ze strany na stranu a nahoru dolu, rána sem, rána tam, před očima mžitky, ale zvedáš se, vidíš svět dvojmo, mlha, oklepat (aspoň pětkrát tam a zpátky a pak přetáhnout kůžičku, aby nezůstaly kapičky) a jít si znova pro ránu od Ivana.
Abych jen nepopisoval scénář Rockyho, nasadím brýle, natáhnu svůj nejlepší svetřík, uhladit patku a povím vám něco seriózní, smrtelně vážný hudební

analýzy. Takže, Snöras jsou velice zdatní po instrumentální stránce, mají špičkový zvuk, nepoužívají čtyřčtvrťový takt, primárně jde o projekt bubeníka z JR Ewing, Snöras znamená norsky lavina, sundavám brýle, svetr, patku, patku vlastně ne, protože je to emo. Pokud máš rád patky, ideálně s trochu tvrdší kůrkou, pak není o čem.