Tak nám zabili… nu-metal. Největší hvězdy numetalu těsně po miléniu už pomalu dohořívají. No uznejte Limp Bizkit jsou mrtví, Linkin Park hrají nějaký pseudo emopoprock, Deftones byli vždy někde jinde a koRn chtějí být jako NIN. Zbývají mi tu tedy SLIPKNOT. Je jich devět, mají masky a mění je stejně tak jako Marylin Manson make up.
Co přinesli na aktuální desce? Zejména zmatek. Scénář je stejný, do kotle toho

opět nejvíce přinášejí kytaristi #7 a #4 s bubeníkem #1, které doplňuje tvůrčně-zpěvově #8. Spolu s ostatními vaří stejný kotlík jako u Vol 3 (rozuměj už né tolik skotačící bububu nu-metal pro děcka, ale poněkud vyspělejší hudba), přesto je tam znát jistá odchylka od zaběhnutých postupů. Na Vol 3 probudil #8 jemný vokál v podobě balad a řekněme až melancholy pasáží, na novince se stylizuje více do rockové podoby, tudíž se nedá neupřít značný vliv přenesený ze Stone Sour, kde Corey dřímá klasičtější hlasové polohy. To způsobuje jistý zmatek v poslechu, protože hudebně je #8 doprovázen výbornou, né rockovou, ale metalovou muzikou, která je opět trošku dál od Vol 3.
Riffy se na první pohled zdají příliš jednoduché, ale po pozorném poslechu technika leze hezky nahoru, riffy jsou tak příjemně vrstvené, místy sekané a mohou lehce evokovat třeba hru Frantíků Gojira. Tedy vše v duchu moderního metalu. Tato část hudby je i nadále prošpikovaná samply a o nich nutno říct, že se posunuly dál. Sekce pánů #5 a #0 nabízí podklady už ne tak dětsky nu-metalové jako na Iowe, které se ještě lehce promítaly do Vol 3, ale dokáží

jemně podtrhnout atmosféru písně, at už se jedná o rychlý zásek nebo pomalejší vál. Volume 3 nabízelo jak balady Vermilion pt. 2 nebo Circle, tak i ponurejší Vermilion pt. 1. Mluvím o nich, protože na nich je znát klasický Slipknot rukopis, nebo lépe řečeno zpěv. Na novince bohužel, jak bylo řečeno, se ukázal značný vliv Stone Sour zpěvu Coreyho, proto veškeré “balady” zní netypicky na Slipknot rockově, což je opravdu škoda. Výjimkou se stává jen Gehenna, kde #8 opravdu příjemně tahá za ouška. Snuff naopak jako by vypadla z EP WOJ, které Corey produkoval a kde účinkoval. Když pomineme těchto pár písní, které budí trošku zmatek a tvoří zatím dva (první, druhý) aktuální klipy z této fošny, nabízí deska songy klasicky slipknotovské v čele se Gematria, Vendetta, Butcher’s Hook, tudíž skalní fanda si přijde na své a s ostatní produkcí mají Slipknot šanci ulovit dalších fans.
Slipknot tak, stejně jako Metallica přiváží po pěti letech desku kontroverzní, rozhodně není lepší než minulá, ale taky rozhodně není nudná a špatná. Tentokrát

pro mě mají konečně jejich masky smysl, mimochodem je považuji za nejzdařilejší vůbec, jakoby se za ně doopravdy schovávali, vzdalovali se od toho zmatku, šelestu a odněkud zdáli sledovali dění. Na minulé desce Slipknot dospěli, teď zrají, jestli jako víno, záleží jen na vás. U mě za 8.