Autor: 85 Uživatelé: 85 Tvé hodnocení: hodnoť
Gallows Gallery

SIGH - Gallows Gallery

Je tomu už asi 10 let, co mě na kompilaci vydavatelství Wrong Again Records zaujala skladba The Zombie Terror od japonských Sigh. Pořídil jsem si

review_619_px2

tedy jejich album Infidel Art (z roku 1995) a mocně jsem si jím trápil sluchové ústrojí. Je to bezpochyby skvělé album. A když jsem nedávno narazil na jejich zatím poslední zásek Gallows Gallery, byl jsem zvědav, jak a kam se ubírají hudební cesty tohoto tělesa.
Oproti minulosti se trio rozrostlo na kvarteto – přibyl nový bubenec a ten starý se přesunul k baskytaře, čímž principál Mirai již jen pěje, obsluhuje klávesovou složku a další doprovodné instrumenty. Po prvním seznamovacím poslechu mohu zkonstatovat, že jejich dřívější svojské pojetí blacku je pryč a zůstávají jen pro Sigh typické orientální melodie a východní nálady. A kdybych měl definovat styl nového počinu, asi bych ukázal na škatulku heavy metal (ovšem starého střihu), ale je to dost zavádějící, neboť každý posluchač v tom může najít (a jistě najde) i něco z ostatních škatulí. V hudbě Sigh se již dříve objevovaly vlivy různých jiných hudebních odrůd a nejinak je tomu i dnes, kdy jsou tyto vlivy obzvláště silné (a někdy i převažující). Další věcí, která na první poslech zaujme, je zvuk. Tím jak je zastřený, nevýrazný a nijak moc čitelný, sráží kapelu zpátky do podzemí. V těchto vodách Sigh už ve skutečnosti neloví. Budiž důkazem sám Mirai Kawashima, který se objevuje a hostuje i v dalších skupinách a projektech (dokonce je autorem hudby k jakési PC hře). Zvuk, dle mého, je věc, která se na nahrávce vážně nezdařila. Těžko říci, jestli to byl záměr, aby deska vyzněla „archaicky“, nebo to prostě jen neklaplo.
Pojďme tedy od letmého poslechu trochu do hloubky. Celá deska se hemží zajímavými momenty, ke kterým jednak přispívá různorodost použitých instrumentů (sitar, saxofon, zvonkohra a další) a také hosté v počtu větším než malém (viz níže). Výrazné melodie, šlapající rytmika (nový bicmen má daleko pestřejší hru než ten předchozí) převážně ve středním tempu, hojné zastoupení kláves a vícehlasů

review_619_px3

(třeba Confession to Be Buried), to by mohli být stěžejní body této desky. V několika skladbách se jako hádě proplétá podobný motiv a tím působí celá deska jako jednolitý celek. Již zmíněné vokály jsou prosty jakéhokoliv blackového vřeštění. Dalo by se mluvit o i jakési „orchestrálnosti“ (např. In a Drowse, Silver Universe). Pro většinu skladeb je typická pozitivní nálada, ale s jistým vnitřním neklidem (Midnight Sun). Milovníci funebrálního zmaru si smlsnou na osmém zářezu (Gavotte Grim) a ti, co hledají téměř ambientní atmosféru opiového doupěte, nechť spěchají k pětce - The tranquilizer Song. Na samém závěru alba trůní předělávka tohoto songu a má ji na svědomí nestor taneční a elektronické hudby David Harrow.
Ještě bych zmínil okolnost změny vydavatele. Pacifisti ze Century Media odmítli vydat tuto deska z těchto důvodů: „Lyrical content deals with the infamous sonic weapon techniques experimented with during World War II“. Skupina to pochopitelně popírá.
Gallows Gallery není deska na první poslech. Není to věc, která vám utrhne hlavu. Je jí potřeba věnovat více poslechů, po kterých ale budete bohatší o jeden příjemný hudební zážitek. Byť nejsem zcela bez výhrad, jsem rád, že Sigh stále plodí kvalitní materiál.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Sigh, Gallows Gallery, black metal, avantgarde metal, heavy metal

aktuálně

diskuze