Vzpomínám si na moment, kdy se přede mnou na obrazovce poprvé objevil název Schammasch. Bylo to v době, kdy tito okultisté vydali své druhé dvoj-album Contradiction a na sluneční svit vypustili první videoklip ke skladbě Golden Light. Psal se rok 2014. Jako bych tenkrát tušila, že tato kapela se stane jednou z mých Mekk, okamžitě jsem klikla na odkaz uvádějící nový videoklip. Od první sekundy, kdy jsem byla uvržena do krás francouzských Pyrenejí, kde bylo video natáčeno, mi sklapla čelist a až do posledního tónu jsem ani nemrkla. Úvodní setkání s Schammasch ve mně zanechalo velmi silný dojem a hluboký hudební zážitek, který se do mého nitra podařilo otisknout jen pár kapelám. Mluvím o pocitu, kdy vás album přímo mrští na kolena, máchá vámi trnitou cestou v hlubinách neznáma a nepustí vás, dokud se strmými skálami neprodrásáte do konce.

Schammasch v tomto období ještě nebyli poznamenáni přílišným zájmem metalové veřejnosti, což přišlo v největší vlně až během letošního roku, kdy bylo odhaleno třetí troj-CD Triangle. I když byli šupnuti do přihrádky s názvem black metal, jejich hudba nabízí podstatně více a nabaluje na sebe mnoho influencí. Tady by se ale slušelo říci, že Schammasch jsou plnohodnotnou kapelou jenom v momentech, kdy brázdí pódia, všechnu tvorbu (kromě bicích) má totiž na svědomí jen jeden člověk, hlavní duše kapely Chritopher Ruf, jehož mnozí považují jen za vokalistu. 

„Kontradikce“ se plným právem dá nazývat přímo opusem. Kdybych měla připojit taková slova jako třeba epický, podstata tohoto výrazu při poslechu desky nepobledne, nestane se jenom do vzduchu mrštěným výrazem, ale nabyde svého významu dosyta. Je to také jedno z těch alb, které si člověk musí poslechnout vícekrát, hlavně kvůli tomu, aby odhalil všechny zakomponované prvky a nechal správně dozrát dojmy. Hudba švýcarských poustevníků je totiž protkána těžkou atmosférou, zarývá se do těch nejtajemnějších komnat vaší duše, jež na kusy drásají vnitřní démoni. Texty nutí k filosofickému zamyšlení nad životem, především nad smyslem bytí a spirituální stránkou světa. Vyprávějí o tom, co se skrývá uvnitř lidské bytosti, kdesi za hranicemi, kteréž je třeba odkrýt rozšířením vědomí. Pravda, každý takové texty nepobere, já je však považuji za velmi důležitou stránku kapely. Bez nich by její poselství a hudba ztratila na magičnosti a inteligenci, kterou je tvořena.

Deska má více poloh, ať už jsou to surové výhružné riffy nebo jen jemné tóny dráždící bušící srdce či chraplavé vokály měnící se téměř v mantrické recitace. Tato dvě spektra si neustále mění role, ale nepřibližují se ničemu, co by bylo nalinkováno podle dávno ošoupaných šablon. V určitých částech byste sice mohli namítat, že kytarové kreace připomínají Behemoth, jejich vliv je však minimální. Všechno je mistrovsky propleteno již se zmíněným éteričnem plížícím se všude kolem, což Polákům v takové míře chybí a objevuje se u nich spíše až na vrcholovém The Satanist.

Nutno uznat, že takové dílo je náročné na poslech, pro některé možná i roztahané, přece jenom stopáž přes osmdesát minut je celkem nálož, pokud se chcete náležitě na nahrávku soustředit. Obzvlášť na tu, která není úplně jednoduchá a lehce zkomponovaná. Pokud jí však svůj drahocenný čas věnujete, nabídne vám až skoro nepoznané kouty black metalu s avantgardními sklony, jejichž plný rozměr se však projevuje až na novém albu Triangle.