Ještě plný dojmů z koncertu jsem se pustil do tohoto CD. Když se mi do rukou dostalo první album S.H. (Electrula), nevěděl jsem, kam jej mám žánrově zařadit, ale vím, kam zařadím jejich druhé album – hned za to první. Myslím si, že i přes relativně krátké působení kapely S.H. na naší hudební scéně [teda DAemoNe? Fungujou od 94tého!!! – pozn. bZZ], si kapela vybudovala svůj osobitý styl a dostala se do podvědomí. Kromě základní sestavy (Skuny – bg, vocals, Johny – guit, Shup – guit, Billy-q – dr) se na tváři nového alba podepsala řada hostů a jejich různých nástrojů. Skoro všechny texty má na svědomí Skuny, jeden si vypůjčili od E. A. Poea a jeden od W. Blakea. O čem jsou, je těžké napsat, protože v každém mohou vyvolat jiné asociace a pocity.
Celé album je o něco písničkovější než jeho předchůdce. Jako by část živočišné energie, kterou je Electrula doslova nabitá, dospěla, je trochu vážnější a klidnější. Samozřejmě se tady objevují dravé songy, ale jsou propracovanější a nejsou tak „lehkomyslné“. V každé skladbě je cítit určité vnitřní napětí, ať se už projevuje jakkoliv. Někdy je to melodická linka, která ve mně probouzí zneklidňující pocity, jindy nečekaný kytarový riff zaútočí na vnitřní stabilitu. Čitelnější melodie a riffy se v hlavě snadno usadí a člověk si pak v duchu pořád dokola přehrává jejich poselství. Všechno je jakoby zamlženo pod sladkou přikrývkou tu harmoniky, jinde ženského vokálu (mé oblíbené Hanky Nogolové), ale potichu jako šelma se vplíží do nic netušící posluchačovy mysli.
Jak už jsem psal v recenzi na AllMetal, Skunyho vokál je nezaměnitelný. Má své charakteristické zastření, které zní jak něžně metalově, tak drsně rockově. Dokáže zpívat jemné melodie, ale když je třeba, opře se do křiku se vší silou. Samozřejmě že vévodí celému albu a dodává mu ten punc originality. Kytary se vzájemně drží a doplňují, aby tvořily atmosféru jednotlivých skladeb. Ať už to je sólo nebo základní riff skladby, nikdy nepoznáte, která že kytara to zrovna hraje, tak jsou dokonale vyvážené (na živo to poznat je, když je vidíte ;o)). Basa vytváří své vlastní melodické linky, je tam nepostradatelná a Skuny přesně ví, co z ní má v které skladbě vyloudit (a taky se mu to daří). Bicí už nejsou tak metalové jako na debutu. Jsou daleko odlehčenější a zdá se mi, že i propracovanější. Veškeré hostující nástroje umně dokreslují atmosféru jednotlivých kompozic.
Celé album působí daleko jistějším dojmem než jeho předchůdce. Navozuje náladu smíšených pocitů, která vás donutí si ho pustit znovu, abyste si to všechno ujasnili. Ale to stejně nepomůže a tak si ho musím přehrávat znovu a znovu a znovu a znovu…

56:13