Autor: 77 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Rimbaud

RIMBAUD - Rimbaud

Ze starých klišé do nových. Říkání o nesmírně intenzivní, inteligentní a lehce povrchní hudbě.

RimbaudKdyž magazín FACT rekapituloval hudební dění roku 2014, poukázal především na dominanci směřování popsaného jako „power ambient“, tedy abstraktní hudby, která však nezůstává u bezbarvého ambientního plynutí, ale přidává intenzitu až agresi hraničící s noisem (nebo power electronics). Vzniklé masy pak často usměrňují dekonstruované taneční beaty.

FACT pojímá power ambient dost volně, nikoli jako žánr, ale jako několik charakteristik společných široké škále hudebníků. Podle mě je však možné tento trend posledních let jasně vymezit jako něco specifického, odlišného například od Mika Vainia (a tedy také Pan Sonic) nebo dokonce O’MalleyhoAmbarchim, které sem FACT také řadí. Tito hudebníci si vytvořili vlastní výraz deset, patnáct, dvacet let před boomem Subtext Recordings (Emptyset, Paul Jebanasam, Roly Porter), Bena Frosta či Tima Heckera a svou současnou tvorbu tomuto zvuku nijak nepřizpůsobují. Naopak například Lawrence English na Wilderness of Mirrors (2014) vykazuje velice zásadní změnu oproti předcházejícím ambientním albům a dokazuje tak, že tu existuje jakási sada charakteristik, které je možno imitovat.

RimbaudZákladním principem power ambientu je působivost. Řečeno jinak, Hecker, Frost, Emptyset se snaží vytvořit zážitek, která pošle člověka do kolen. Abstraktnější forma má pro tento účel dvě základní výhody oproti například hlukové hudbě nebo extrémnímu metalu. Není fixovaná žánrovými pravidly a zdá se tak být „univerzálnější“, čili snáze přístupná širokému publiku. Power ambient lze chápat jako další výraz estetiky vznešena/“the sublime“, tedy úžasu, radosti i zděšení při setkání s něčím nezměrným, při zahlcení smyslů a intelektu čímsi, co nelze jen tak pojmout a neutralizovat.

Při tvorbě kýženého efektu se střetávají další dvě tendence. Autoři power ambientu se prezentují jako perfekcionisté posedlí autenticitou. Všechno je vypilované, hi-tech a výrobní proces jednoho zvuku – zpravidla z běžného, často akustického nástroje – by mohla kolikrát popisovat samostatná esej. (Zmutovaný hluk Frostovo By the Throat by z velké části měl pocházet z kytary či dokonce piána.) „Umělé“ zvuky jsou povolené, musí však být dokonale ošetřené. Anathémou power ambientu je neumělost.

Navzdory výše popsanému však nejde o nepřístupné „vysoké“ umění. To vylučuje samotné cílení na efekt, díky němuž se většina powerambientních desek ve finále poslouchá jako soundtrack, byť „artový“. Značná část ambientu se konkrétním emocím vyhýbá a představuje pouze prázdnotu, zde je však tato prázdná plocha zaplněna silnými, zřetelnými emocemi. Hudba dostává program. Právě tak ovlivňuje posluchačův přístup výraznější kompozice, která nutí očekávání vývoje, gradace, zakončení, které dodá skladbě smyslu. (Intenzita a zřetelné emoce - agresivita - v hlukové hudbě se přenášejí kulturně méně čitelnými (skladbou i barvou - srv. Merzbow vs. libovolný klavírní skladkobol) prostředky, které vytváří určité rušení nebo vzdálenost mezi formou a „obsahem“.)

Ve výsledku se tak často dostavuje pocit efektnosti bez hloubky. Technofilie s sebou nese spíše sterilitu vedoucí k emoční přímočarosti než novou autenticitu nutící posluchače přehodnocovat své návyky a chápání. Ve výsledku mě tak často power ambient na první poslech smete, na druhý baví a třetí končí po dvou skladbách. Emoční i čistě zvukový nátlak jen těžko dovolí vychutnat si vypilované detaily. Ve výsledku tak s výjimkou Tima Heckera, který nicméně vydává už delší dobu, ocením spíš záležitosti na okraji tohoto trendu, které namísto tlaku upřednostňují atmosféru, v níž vynikne zvuková propracovanost. Zcela konkrétně mluvím o sólové práci Koenraada Eckera z vynikajícího dua Lumisokea. A zde se také dostávám k oficiálnímu tématu tohoto článku, tedy projektu Rimbaud.
 
RimbaudRimbaud je polský projekt zhudebňující básně francouzského básníka Arthura Rimbauda, který tvoří saxofonista/basklarinetista Mikolaj Trzaska (jazz/improv), zpěvák Tomasz Budzynski (punk) a Michal Jacaszek, který tvoří hudbu na pomezí ambientu, „experimentální hudby“ a moderní klasiky a je pravděpodobně jako jediný známý i mimo Polsko. „Interpretace básní“ budí očekávání jalové hudební lyriky, v níž ohledy k textu zabijí potenciál hudby a nutnost hudební pravidelnosti rytmus textu, Poláci však tento předsudek boří v úvodu první skladby, kdy křehoučký klavírní motiv smete brutální, hutný saxofonový námel (Zu/Mombu, Colin Stetson, Peter Brötzmann) podpořený elektronickými masami a de facto industrial techno rytmy (Kerridge). Přes ně chraplavě deklamuje polské a francouzské texty Budzynski. Hutnost a temná naléhavost připomíná post-metal, jenže bez jeho klišé. Rimbaud poměrně spolehlivě skopává posluchače ze židle, přitom nejde jen o tupý nátlak. Jacaszek do podkladů šikovně (předpokládám) sampluje zejména akustické nástroje, které dávají zvuku hloubku a pěkně kontrastují s čistě elektronickými beaty a synťákovými plochami vypůjčenými z taneční hudby. Sterilní tato deska rozhodně není.

RimbaudPower ambient popravdě tvoří jen kolem poloviny desky, značná část se nese ve znamení klidnější, méně výrazné elektroakustiky, tu je však těžké ocenit vedle nesmírně výrazných skladeb jako Armata nebo Potop. Opět se dostáváme k postřehu, že tento typ nátlaku nepřeje variaci. Zvuk projektu Rimbaud je okamžitě rozpoznatelný a chytlavý, časem však vystupuje na povrch, že rytmika je vlastně trendy a celek není natolik bohatý, aby vybízel k hledání nových prvků. Jako řada dalších projektů z této oblasti se i Rimbaud oposlouchá. Jenže vzhledem k dlouhodobé nadprodukci se zkrátka nedá neocenit, že onen poslech tří skladeb jednou za rok posluchače smete. Koncerty jsou pravděpodobně neskutečné.

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Taky jsem tenhle projekt poslední dobou poslouchal, zajímavá záležitost. Trzasku trochu znám z jeho etno-free-jazzové tvorby, vokál Budzynskiho mi však moc nesedí.

A zase proklínáme nový subžánr jako příliš trendy. Taky mě nedávno u poslechu Roly Porter napadla myšlenka, zda to není příliš vykalkulováno na efekt. Na druhou stranu, debaty o objektivní hodnotě hudby, která prý naprosto rozhodně MUSÍ být založena na zásadní originalitě - jinak nemá smysl a nemá právo existovat, už moc neřeším. Každá umělecká forma z něčeho čerpá a na něčem staví. Nemůžu říct, že potřebuju každodenní nekončící přísun superoriginální hudby, která by nesdílela žádné prvky s čímkoli existujícím. Jednoduše záleží na osobní zkušenosti každého jednotlivého posluchače, jakou má historii seznamování s hudebními formami, kdy při dostatečném prozkoumání nějaké formy se zákonitě dostavuje znudění.

Každopádně na vystoupení Roly Porter na Lunchmeat se moc těším.

Tvé hodnocení:

Tagy:

power ambient, Rimbaud, Budzyński, Trzaska, Jacaszek, ambient, jazz, electronic, experimental, noise

aktuálně

diskuze