„Trocha psychiatrie nikoho nezabije.“ To si zajisté řekli chlapáci z Velké Británie, když dávali dohromady grupu, kterou nazvali Reth. Panáčkům asi zachutnal zelený tabáček a následné stavy s ním spojené. Haluze, motanice kolem vertikální i horizontální osy, „vidím před sebou činel nebo to je kytaristův klobouk?“ Podobné pocity budete mít i z poslechu desky Precursors to Extinction.
Ne, psychedelicky brutální komando nepřináší THC revoluci. Spíše si pěstují vlastní vzorky, které nás-konzumenty posléze nechají okoštovat. Zde je tedy návod: vezměte „řízek“ (Cephalic Carnage a jejich první deska Conforming to Abnormality, kterou jsou Reth nejvíc načichlí), zasaďte, zalévejte dvakrát denně a přidávejte hnojivo francouzské značky Zubrowska.

Poté si zajeďte do Ameriky (kytku nechte zalévat manželkou nebo sousedkou - kamarádi vám to totiž vyhulí), shánějte příměs nazvanou Berklee; když zrovna nebude na skladě, zkuste jako náhražku Into The Moat. Při sklizni se těšte na tento výsledek: krajina se vám bude nekontrolovaně míhat před očima, dostaví se nepěkná roztěkanost, v jejímž důsledku budete řvát asi jako ten šílený křikloun z desky. Ten řve za dva, ječí a mečí jako deset let neukojená agresivní čtyřicátnice, což je ve finále spíše na škodu. Té uřvanosti je až moc! Disonantní slamy ukotvují nekonečnou přehlídku zvratů; soubor naštěstí ví, kdy přestat a písně jsou velmi krátké a tedy k vydržení. Nutno zmínit, že na Precursors to Extinction není snad ani jeden normální rif. Přesvědčte se zde, kde můžete shlédnout klípek ke skladbě s velmi klišovitým názvem Shibboleths of the New Panacea.

Deska je krátká jako pindík zahradního trpaslíka. Po šestnácti minutách je ticho a člověk si řekne: „Uf, to už je konec?“ Elá hop, replay. To aby zmatku ve vaší hlavě nebylo málo. Ale klidně poté můžete přepnout na Zelenou vlnu Českého rozhlasu.