Stejně jako v případě recenzovaného alba Source of Tide, není Escape žádnou novinkou. Nicméně tahle nahrávka nezestárne ani za několik let. Jestliže totiž někdo mluví o Atrox jako o “schizo metalu”, potom Ram-Zet hrají “claustrophobic metal”. Samotný booklet je plný fotodokumentace ze sanatoria.
No začátekk je přímo líbezný, nesoucí se na vlnách ušlechtilého ženského hlasu. Jenže se otevírají dveře do další místnosti a tam je to už o něčem jiném. Sekanou z Vás kytary nadělají! Bicí pohánějí mohutnými údery mlýnek, do kterého padají zbylé choré mozky. Dokonat dílo přichází kytarová eskapáda a na závěr jste za přispění dívčina hrdla a kláves unášeni za bílým světlem. A máte klid. Uf, tak jsem se zmýlil. V další porci se to pěkně valí a sekané riffy vládnou. Skřehot, těžký stav bezmoci, do toho trhají housle poslední nitky nervů. Všechno se točí kolem dokola a nelze to zastavit. Račte vstoupit do soutěže v hlubokém dušení, zavřeni ve stísněném prostoru. Děs. Kytarová hradba přímo kouše, basa divoce slapuje, nad tím vším soupeří hlasy Sfinx a Zeta o nadvládu. U toho se nudit nelze, zvlášť když Vás tenhle ansámbl umí tak vcucnout. Až se zdá, že nástroje vydávají zvuky neposlušných zvířat, jež musejí být zkrocena. Na konci čtvrté skladby oba ženské hlasy kolébají a pohladí po celé té noční můře. Hnedle v další náloži se nestačíte divit, jak se hráči ohánějí. Asi jako když se sejde parta skutečných kapacit v těžké depresi a začne ze sebe vyléwatt úplně vše... to nejlepší samozřejmě! Samply podbarvují hutnou atmosféru a basa si tam pro sebe vzadu něco tvoří. Paráda. O tom, jak skvěle hraje valná většina norských bicmanů, snad ani nemá cenu hovořit. Poslechněte si to sami. V šesté náloži změní kytary na chvíli svou tvář a rozhodnou se řádně kvílet a sólem rozetnout vše, co stojí v cestě. V předposlední zkoušce jsou bicí woprrrawdu přísný a kreativita je tady woprrrawdu na výši. V osmičce zasáhne skvělá melodie přímo do černého. Bicí=hustý. Co byste ještě chtěli?! Tohle je vynikající metalový crossover pro fajnšmekry.
Doporučuje deset z deseti chorých.

No kurwatt, co se to v tom Norsku dělo? A děje?! Je tohle snad možný??!!! Že by Hiroshima nebo Nagasaki nakonec bylo úplně jinde? Vypadá to tak… Ram-Zet, nenechte se mýlit jménem a obalem třeba někam do

Rammsteinova, i když ani ne při troše fantazie by jistě každý našel něco. Tady se fakt jedná o další ‘psychovinu schizoidovinu‘ z dalších norských pamozečků. Tvrdost a rytmika (či rozhazovačnost či nepravidelnost či občasná nepočitatelnost ;o) Švéďáků Meshuggah a podobných, naprosto vlastním způsobem – díky nej(z)růz(d)nějším pazvukům a houslím - pojaté atmosférično, i z toho maličko plyne taková ta nechutnost a futuro-vize Marylin Mansona, pak dva promakaný oboupohlavní vokály… a vůbec pyt-cho! Mrdám to! Má cenu zas jen mlít panty, když toto stejně musíte mít?!?! Ihned valte do shopu!!! Nemůžu zas jinak.. sorry.

Fuuuuuuu, tohle je MASAKR!!!! Pro mě snad jedna z nejlepších desek, které jsem kdy slyšel. Zakousne se do vás a nepustí ani kdyby jste se pokoušeli o cokoliv (snad jen sebevražda by možná byla řešení, i když…!!!). Bude vás drtit na malé kousíčky a až vás rozdrtí, tak to začne zase od začátku a tak to bude pořád dokola… Zpěvák a kytarista Zet je snad mimozemšťan, Sfinx má nádherný a kurevsky sexy hlas, který vás okamžitě dostane do jiných dimenzí a už vůbec nemluvím o bicích pana Kütha – jeho rytmy a přechody (ty nápady!!!) jsou fantastické! K tomu všemu řádně zbustrovaná basa, parádní housle (jejich využití není zas tak moc, ale tak akorát!!!) a klávesové rejstříky a zvuky jsou jako z jiné planety. A úplně bez debat je geniální videoklip na song Queen. Bez komentáře. Pomoooooooooooooooooooooc…… ...…je to tu zase… nééééééé………. uff…… hrk….. drnc….. buch…. *@$%^&*..... t.. o… j.. e…. k.. o. n.. e… c…