Když jsem nedávno o spolupráci Poil a Uedy psal, hlavou mi vrtala kratší stopáž a řekněme trochu umírněnější instrumentální stránka věci, která mi s maximalistickým přístupem Poil nešla úplně dohromady. Že by jim doopravdy stačila slabší půlhodinka, z níž půlka navíc zhudebňuje nějaký budhistický zaříkávání? Uběhlo pár měsíců, přišel živák v Bruselu a pochybnosti rozcupoval. Koncert pěkně hodinku a půl, místy úplný instrumentální orgie a k tomu frontman, co japonský příběhy trpělivě vysvětloval neotesanýmu publiku, okřikujíc zlobivce, kteří měli tu drzost si během expozé povídat (ta aura středoškolskýho učitele byla silná…). Potom už bylo jasný, že spousta materiálu ještě leží v šuplíku a další deska je jen otázkou času. A hle, podzim 2023, a máme tu dalších čtyřicet minutek zhudebněný japonský historie.

Děj plynule navazuje na námořní bitvu Dan No Ura a sleduje další osudy hrdiny Yoshitsune. A co zhudebnění týhle bitvy předznamenalo, to Poil Ueda na druhý desce dotahují zase o něco dál. Celkově jsou osudy Yoshitsuneho o něco spletitější a barvitější než na debutu a občas se vypravěč správně utrhne ze řetězu. Když to převedu do hudebních poměrů, tak více prostoru dostává nabušenej prog, třeba hned při úvodním zhudebnění námořní bouřky se rozjedou takový bomby, že člověk neví, kam se dřív podívat. Kytary trylkují v crimsonovským hájemství, bicí o pravidelnej rytmus zavadí snad jen omylem, atmosféra houstne, Ueda vydatně meluzínuje, v nejvyhrocenějších místech se dostáváme až někam k mathcorovýmu běsnění. Zvolní se až tak někde kolem půlky desky, kde dostanou víc prostoru japonský tradice, rozjímání a nějaká ta duchařina. Od tý doby je pak štěstěna Yoshitsuneho proměnlivá.

Popravdě, těžko něco dodávát k desce, která vyšla zhruba půl roku po debutu a je jeho přímým pokračováním. Pokud si pustíš obě alba po sobě, zjistíš, že je to vlastně jedna deska rozseklá vejpůl. Tak závěrem snad jen pár postřehů, který vylezly na povrch při živým provedení. Poil Ueda jsou do vyprávění japonskejch středověkejch příběhů zapálení fakt fest – jednotlivý skladby jsou takřka doslovným zhudebněním událostí z japonský mytologie, který jsou detailně předány slovně na koncertě a psaným textem online, pěkně skladbu po skladbě. Ueda je se svojí loutnou a žlutým hábitem středem pozornosti jak na fotkách, tak na pódiu (tady se není úplně co divit, přece jen je vizuálně poutavější, než pár borců v džínách a pohorkách). Japonský vlivy se ale neomezujou jen na zpěv a vizuál, i z použitejch harmonií a postupů cítíš trošku jinej smysl pro drama a hyperbolu, než je u evropskejch nahrávek obvyklý. A především, ať už je hudba samotná jakkoli instrumentálně nabušená, klíčem zůstává láska k hrdinskejm příběhům plnejch osudovejch rozhodnutí, zvratů a intrik. A tak se, i přes ztrátu momentu překvapení z debutu, Yoshitsune stále moc hezky poslouchá.