Pergamen, tvořeni duem muzikantů (hlavním je Beny, obsluhující vokál a struny, doplňuje ho bubeník Zbyndis), v rámci České republiky tak trochu platí za undergroundový kult, prezentující se originálním pojetím melodičtější formy black metalu i textovou náplní. I přesto nedosahují úspěchů a pozornosti mnohých „větších“ tuzemských kolegů. Tato dvojice loňským rokem završuje trilogii alb začínající materiálem Per Somnum (2011) a již pohled na luxusní obal alba zobrazující krvavě rudé slunce ozařující mrtvý oceán smrti mou osobu navnadil a vzbudil v ní velká očekávání. Byla naplněna?

Při prvním vpichu riffů do uší o délce něco přes půl hodiny jsem nejdřív nechápal, proč Pergamen nahráli to, co nahráli. Jistě, po vícero posleších a uvyknutí už neberu skladby tak negativně, jak při prvním seznámení, ale žádná krvavá apokalypsa vyzařující z coveru se nekoná, i když bych si přál, aby hudba epické, temné malbě byla rovna.

První skladby  Trůn plovoucí na krvi, A propast otevřela své dno a  Katechismus rouhání jsou vcelku zdařilé. Vlastně se ve mně probouzí pocity podobné těm z dřívějších střetů s bandou. Zpěv Benyho je posazený hlouběji, slyším opět ty úderné, nenávistné refrény, všude kolem temnota a závan smrti spolu s šumem jemných vlnek oceánu krve mi přinášejí ukájející mimotělní stavy. Po chvíli však přichází první okamžiky k uzívání. Vzkříšení černého plamene již ztrácí dech, tápe a padá do propasti zapomnění a stahuje s sebou celou nahrávku. Pomocné lano pak podá snad už jen Cesta k ojedinělým krásám znějící více experimentálně, zaujmou tu hravé kytarové partie vytvářející zvláštní atmosféru. Celé to však mírně ruší zpěv, ale stejně, i tak se další skladby slévají v jeden celek a nezanechávají v (mojí) paměti zhola nic. Spatřuji zde nevyužitý potenciál, kterým první tři kompozice disponují, tedy výrazné melodie doprovázené těmi nejtemnějšími emocemi. I níže posazený Benyho projev nezní tak agresivně a zlostně jako jeho výše vystavěný skřek, jinak se ale Pergamen prezentují ve své klasické formě melodického black metalu bez nijakého zvolnění či experimentu, kdy se písně většinou nacházejí ve středním tempu. Nečekejte žádné severské vichřice.

Když se zamyslím, s novinkovým počinem Crudus Amurea mám vlastně stejný problém jako s deskou Per Somnum. Většinu času poslechu totiž trávím přemítáním, co si pustím poté, až skončí poslední song. Může za to pár zásadních faktorů, které dobrý dojem z alba likvidují. Produkce je mdlá, zvuk je plochý a postrádá jakoukoli energii, rovněž spousta „vaty“. A mrzí mě to, neboť předešlé dílo Nuber Atra i přes různorodé reakce disponovalo obrovskou vlnou nenávistných emocí a energií, k tomu přičtěme skvělé písně plné jednoduše poutavých nápadů bez oné nudné, nic neříkající výplně. To celé bylo nasáklé omamnou vůní elegantního doomu a doplněné o již pro kapelu typické poetické texty, ač plné hněvu, tak i zábavné a zajímavé, neb nadsázka tu občas hraničila s černým humorem. Na kapele se mi ale také vždy líbila otevřenost vůči výrazným melodickým linkám. Prostě muzika pro každého, kdo má rád třeba plzeňské Stíny Plamenů nebo Trollech.

Nové album Crudus Amurea završující trilogii tak kapelu neposouvá dále, ale vrací ji spíš na začátek dějství. Skupina se motá ve svém stylu jako ztracenec ve vlastním, nikdy neměnném labyrintu a upadá do stavů chřadnutí. Nelámejme však nad Benym a jeho společníkem hůl. K Pergamenu jsem přišel díky albu Nechutné divadlo poetického komba Pergamen na mě krom již zmíněných aspektů působícím i obrovskou dávkou originality, zábavnosti a opravdu jakési poetičnosti, třeba se příště vrátí s materiálem hodným srovnání s předchozím dílem Nuber Atra.