Autor: 95 Uživatelé: 88 Tvé hodnocení: hodnoť
Hart Genossen von Abba bis Zappa

PANZERBALLETT - Hart Genossen von Abba bis Zappa

Co to sakra posloucháme? Jazzrockové Meshuggah? Metalové Planet X? Ninu Hagen zremixovanou zfetovaným dýdžejem? Sám Zehrfeld říká: „Kombinuji latin-jazz s grindcorem, hard-bop s death metalem nebo disco-funk s hardcorem.“ Normálka.Panzerballett. Donedávna neznámé jméno. Za pár let tito mladíčkové s germánskou krví v těle dokázali, co se jiným nepodařilo za celou kariéru. V podstatě z ničeho utvořili specifický, nikým nenapodobený styl, podle něhož je poznáte i v objemném pelotonu podobně laděných instrumentálních kapel.
Popořadě. V roce 2005 (rok po vzniku kapely!) přichází stejnojmenný debut – ve funky/fusion kabátě podezřele hravě láme a polyrytmicky skotačí v čele s nezbedným saxofonem a často až metalicky znějící Zehrfeldovou kytarou. Chytlavý a šlapavý zmeshuggovaný jazzrock, který se však ještě jakžtakž drží pravidel žánru.
Jenže o tři roky později přichází dvojka Starke Stücke a všechno je jinak. Jádrem skladeb jsou převzaté melodie mainstreamových hitů, ať už v popovém či rockovém hávu, řádně promíchané v crazy-comedy mixéru jadrných hudebních

review_1442_px2

Zehrfeldových idejí s popkulturními odkazy až někam k fotbalovému stadionu Bayernu Mnichov. Kompoziční a myšlenkový kotrmelec, u něhož otázka zní: Co vlastně posloucháme? Akustické Meshuggah? Metalové Mahavishnu Orchestra? AC/DC prošlé pěti hudebními školami? Údiv na tváři zůstal dosud, protože Silné kusy jsou opravdu silné, ale především písně (sic!), nikoliv onanovy brnkohry.
Utekl rok a půl a ke sklonku minulého roku se objevuje další, tentokrát třetí deska nazvaná Hart Genossen von Abba bis Zappa. Tvrdě si užívat Abbu až po Zappu, to už je pořádně šílený název naznačující, že prim zde bude hrát vše kromě zaběhlých konvencí. Třetí album je ve všech směrech bláznivé. Jestliže se na předchozí dával důraz na plynulost a návaznost jednotlivých riffů, tady se hrubě a neotesaně dekonstruuje. Předtím se zdůrazňovala koherence skladeb, zde se jejich stavba rozbíjí na kusy a všude vládne diskontuita. Rozdýcháte to? Ne? Není se čemu divit.
Poslechová náročnost zůstala, ba co víc, mnohde překročila mez únosnosti (viz závěr alba). Tvrdě si užívat. Jo, trefný název. Instrumentální šílenci mají pré. Ale abych jen nezveličoval, Hart Genossen v podstatě jen navazuje na to, kde Starke Stücke skončila, jen její protipóly vyhrotila do větších extrémů. Deska totiž obsahuje jak naprosto přeriffované hypertechnické skladby (na samém jejím chvostu metalový extrém Weary Eyes nebo hned následující Zappa Medley from Hell), tak úplně normální přímočaré věci jako Mein Teil nebo vysloveně popovou věc Ein Bischen Frieden s uječenou Conny Kreitmeier.
Dynamika pohybu, zpívá se v jednom uragánu od Gride.

review_1442_px3

Hart Genossen, to je jízda na horském kole s fatálními důsledky. Úvodní The Simpsons ještě zůstává v intencích minulého alba: vévodící téma známé z TV seriálu, ovšem v aranžích řádně zvrhlé a rytmicky překopané, se přelévá tu do jazzových standardů, onde do zacyklených meshu-patternů. Následující duo kompozic ještě přilije do ohně hudebního obžerství. Bird Wild Web je ukrutně tvrdá jízda naplněná psychoriffy (jen tak mimochodem, pro fandy detailů: opakovací pattern (1:28) je půlka beglajtu z podkladu pro kytarové sólo v Elastic [hádejte od koho]) schizofrenicky zakončená řevem a kanonádou všech zúčastněných. A co následující Jadoo? Klaus Doldinger z legendárních Passport by se asi divil! Ta bicí figura z úvodního riffu je neskutečná, geniální, nezahratelná (ano, Sebastian Lanser je zcela jistě mimozemšťan). Po triu těchto nabušených věcí přichází zklidnění s Mein Teil, což je v podstatě jejich pravý opak – uklidněná, s důrazem na neřku-li dekadentní atmosféru s Kreitmeier coby důsledným klonem Niny Hagen a jejího chlapsky uřvaného expresivního zpěvu. Přeskočím až na samý závěr alba. Dosud by se dalo říci, že hoši ještě ukočírovali svou přirozenou touhu muzikantsky se vyřádit. Jenže pak to přijde. Osmnáct minut nekompromisního běsnění za hranicí chápání. Weary Eyes, nejtvrdší píseň na albu, jejímž cílem je jediné: zničit, vymazat, zdokonalit. Psycho pokračuje v nejspíše nejkontroverznější skladbě, zappovském medley. Píseň, jejíž druhá a stěžejní část nemá sloku, refrén, jen lineárně postupující nápady, je psaná přesně v duchu Franka Zappy. Tenhle človík to přece dělal stejně: ironicky parafrázovaný motiv z mýdlové opery následovaný tříminutovým sólem s avantgardně rockovým podkladem prokládaný diskotékovými nápěvy. Bez nadhledu tohle vstřebat nejde.
A to se konečně dostávám k meritu věci. Nedávno ke mně z tlampače dolehla zvuková kulisa jednoho nejmenovaného českého rádia. Hráli Gimme, Gimme, Gimme. „To jsou Panzer..., teda Abba!“ Na Hart Genossen přesto

review_1442_px4

patrně předlohy nepoznáte, tady se na ucelené covery (jako na Starke Stücke) až na výjimky nehraje. Originální motivy jsou tak přetransformované a přeskupené, že navrch získává autorství Panzerballett. Navíc, třeba u Bird Wild Web je autorství přiznáno kytaristovi Martinu Mayrhoferovi. Poznáte v Mein Teil originál od Rammstein? Ne? Vadí vám to? Kdybyste po autorství nepátrali, změnilo by to k písni váš vztah? Těžko předjímat věci budoucí, zdá se však, že čtvrté album už žádné covery obsahovat nebude...
Po stránce produkční nemá smysl album hodnotit. Naprosto dokonalý zvuk, kterému ani při co největší míře kritiky není možné cokoliv vytknout. Hart Genossen je album nabité, mnohdy až přepěchované nápady, které ale stále zůstávají jasně čitelné. Jen je objevit, zařadit do kauzálního řetězce skladby, objevit logiku v její nelogice. Deska, ke které se stále vracím a nemám nikdy dost.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Panzerballett

aktuálně

diskuze