Prvým albumom, ktorý som od švédskych Pain Of Salvation počul bol One Hour… myslím z 99eho roku, ktorý som otočil asi tri krát, ale keďže ma nijak extra neoslovil, zapadol do zabudnutia.

Danielova účasť na projekte Transatlantic, ako aj spolupracá s The Flower Kings plus neutíchajúce inetové diskusie o najnovšom dielku Be ma vyprovokovali zadovážiť si tento počin a zhodnotiť ho. A s od-stupom to hodnotím ako výborny nápad, pretože Daniel Gildenlow a v podstate celá kapela sú rozhodne ľudia s otvore-nými očami (a ušami :)), schopní vývoja. Posun od spomínaného pred-chádzajúceho albumu je obrovský. Po každej stránke - či už koncep-ciou námetu, aranžérsky, hudobne.

Ďalej pretože tento album je neuveriteľne farebný. Ak sa niekomu nepáčia inštrumentálne vyhrávky, ktoré postrádajú klasickú stavbu skladby, ak to na niekoho pôsobí ako "vata", alebo zbytočnosť - potom asi ťažko môže preniknúť do tajov tohoto (ale nielen tohoto) koncepčného, farebného, nezakomplexovaného a pôsobivého sveta.

Od úvodnej I Am ma pôsobivá atmosféra tohoto opusu (ktorá prináša snáť od klavírnych vyhrávok, cez severské etno až po klasickejšiu tvrdšiu tvorbu) chytila tak povediac za pačesy, a nepustila ani po skončení - málokedy sa mi stáva, že pri prvom počúvaní albumu sa pristihnem pri pocite, že sa teším na ďalšiu skladbu, lebo neviem, čo bude obsahovať, ako bude vyzerať, a hlavne preto, že predchadzajúce vypočuté veci boli jednoducho vynikajúce.

Tento album by som odporúčal každému priaznivcovi nielen progresívnej muziky, ale každému, kto je schopný otvoriť uši trochu mnohoznačnejšej muzičke, a popri tom možno aj trochu pouvažovať nad zmyslom textov, ktoré príbeh prináša.

Tak toto vskutku není jednoduché. Jak hodnotit kapelu, kterou jsem vlastně nikdy pořádně nepochopil? Jak přistupovat k nahrávce, která opět disponuje místy naprosto skvostným materiálem, ale přesto se u poslechu jaksi ‘nudím‘?

Abych to vysvětlil… POS jsou partičkou neuvěřitelně namáklých hudebníků, kteří tvoří koncepční alba a to je u mne možná právě ten problém. Díky tomu, že se motají stále okolo nějakého konceptu a jaksi vypráví (i hudebně) dané téma, nikdy se u mě ještě ani na jedné z desek, které jsem slyšel, nedostali za hranici alespoň jakési poslouchanosti, protože hudební složce kvůli konceptu dávají buďto až příliš vydechnout, anebo se k ní vlastně –dle mě- pořádně nedostanou.

V případě Be se tentokrát jedná o velmi rozvětvený příběh do mnoha částí. Chvílemi se vůbec nehraje, jen vypráví či tak nějak napůl dohromady. Chvílemi (a těch je méně) se ale zas dostaneme do těžkých metalových machinací, které nedají mému dechu volnost a div mi jeho zadržením nepuknou plíce. Za chvilku ale zas přijde brnkání, komorní kusy, tokáta smyčců, klavír, táhlé zpěvy a… ano, rozvin konceptu a bůh ví, co všechno vlastně. Celá deska na mě pak působí dojmem jakési snad až středověké opery/muzikálu či jakéhosi, mě samozřejmě díky neznalosti správného názvosloví, nezařaditelného komo(folkló)rně-artrock-metalového muzikálního celku (možná soundtrack by byl vhodným termínem?) s mnohovrstveným čímkoli ;-)

Tím vším ale nechci říci, že deska je špatná. Naopak. Po skladatelské, muzikální a zvukové stránce na ni jen tak něco nemá, ale mě jaksi nedodává tu správnou energii, kterou ku poslechu potřebuji, protože je na mě příliš rozvleklá a roztahaná, ač disponuje mnoha nápady a vědomostmi hudebním polem protřelých. Takže, kdyby pánové efektivněji využívali stopáž cédé a více se věnovali té tvrdší složce, pak bych byl nadmíru spokojen! Takto snad možná až si budu potřebovat zasmutnit, ponořit se do sebe…

Ale! Pokud by se mne někdo zeptal, ať mu tedy dokážu, že metal není ‘hloupá hudba‘, určitě by se mi toto cd náramně hodilo k uzavření jeho orálního otvoru. Takže, Mildo, chceš-li slyšet symfo prog art… highly inteligent metal ze Švédska, sežeň si - a Johanssonovi vlastně také – toto album!