Neznámý belgický spolek jménem Omnerod v květnu vydal album, které by mohlo nejednoho fandu metalového progresu mile překvapit. Kvartet na své (třetí) desce s názvem The Amensal Rise střídá skoro až deathmetalovou tvrdost a měkčí, progresivně laděné zpívánky, což sice není dnes už tolik výjimečná forma, nicméně způsob, jakým hudební mozaiku skládá tahle parta, zajímavý určitě je.

Na albu se průběžně mění intenzita, náročnost a každá ze sedmi cca desetiminutových kompozic obsahuje jak drsné, nářezové pasáže, řev, tak klidnější, artové momenty s čistým zpěvem. Funguje to tak, že songy se dělí do více odstavců, které na sebe hudebně navazují, každá část je však z hlediska stylu trochu jiná. Motivy se neopakují, hudba plyne stále dál. Skladby mají každá svůj vývoj, často je však překvapivé, kudy se ubírá.

Po produkční stránce je hudba do detailů vypiplaná. Tendence ladit aranže a zvuk příliš a navíc jej doplňovat o různé ruchy a orchestrace nebývá vždy ku prospěchu věci, nicméně když to kapela ukočíruje, může to finální dojem posunout o úroveň výš, a to se děje právě v tomto případě. Návaznost různorodých motivů je tak i díky studiovému ošetření výborná a při skocích mezi žánry nic nedrhne.

Oceňuji v této souvislosti třeba i to, jak jsou vyřešené mezery mezi skladbami. Tracky na sebe navazují, při přechodu se však neozve nezbytná půlvteřinová mezera oddělující položky v playlistu, neboť kapela do hudby v ten moment zakomponuje stopku, předěl či těžkou dobu, a ta nutná pauza tam tak vlastně „hraje“.

Důležité jsou také kvalitní zpěvy. Dle mého je dobrý vokál tím, co odlišuje lepší nahrávky od těch opravdu výborných a deska The Amensal Rise je toho příkladem. Ve většině kusů je slyšet hlasů hned několik a jejich střídání, kdy zazní odstíny od hlubokého murmuru až po takřka muzikálový zpěv, je nejen technicky dobře zvládnuté, ale i originální.

Pro přirovnání bych zmínil Devina Townsenda, jehož posledním deskám se nahrávka přibližuje i zvukově, pak dejme tomu Gojiru, protože podobné heavy riffovačky jsou slyšet také často. Napadají mne ale třeba také Becoming The Archetype, kteří dělají podobně členitou muziku a díky stylu songwritingu možná i Vildhjarta.

Jako reprezentativní vzorek bych vypíchnul song Towards The Core a hned potom členitou Spore. V těchto sice převažují spíš ty měkčí polohy, jsou zde ale nejmarkantnější vizionářské ambice Omnerod. Z těch tvrdších, deathmetalově laděných kusů bych pak ukázal na členitou Satellites (ten psychedelický konec je super). Zajímavé nápady ale nabízí každá věc.

Ve finále těžko říct, jestli jde o desku djentovou, (melo) death anebo progmetalovou. Některé věci jsou víc to jiné ono, resp. každá obsahuje z uvedeného kus. Na muzice Belgičanů je fajn, že přes snahu o progres dokázali zachovat tvrdost a živelnost. Hudba je sice místy chladná, profesorská, někdy zbytečně vyhrocená, není ale umělohmotná. Pořád je zde dost úseků, kdy se to valí a je to bengál. Prostě tak akorát namíchaná kombinace, která funguje z více pohledů.