Věru, chtělo by se silácky napsat, že černého Petra v podobně recenze na novinku Nightwish jsem si vytáhl já, ale není tomu tak. Pravda je taková, že co se týče symfonií, opije mě (zprvu) i nenamazaný rohlík. Ááno, slabost, já vím, a určitě otázka proč zrovna Nightwish. Ona úchylka v symfoniích se objeví jen čas od času a sledování tohoto žánru určitě není můj cup of tea. A když se smyčce dostaly už i do mých oblíbených sekanic, proč si nevybrat kapelu v tomto stylu nejlegendárnější.

Nightwish je nepochybně velké jméno a otevřelo bránu dalším podobným spolkům. Kapela společně s Tarjou odvedla slušnou práci, člověk nemusí ani znát celé desky, ale jednotlivé skladby z minulosti prostě utkví v paměti. Předchozí deska s novou pěvkyní Anette Olzon kolem mě jenom proběhla, takže až Imaginaerium je mé první setkání. Tedy o tom, jak zapadla nebo nezapadla, se určitě napsalo stohy papírů, já jsem toho názoru, že musela přirozeně fanouškovský tábor rozdělit na dva celky, jedni ji zbožňují, druzí ne. Asi zde nebyla snaha najít druhou Tarju, a to se myslím povedlo. Anette se nesnaží hudbu Nightwish povyšovat na něco víc, nedodává jí teatrálnost a takovou tu „árijní“ epičnost.

Problém je spíše v tom, jak Nightwish chtějí znít. Se smyčcemi kapela nikdy nešetřila, jen se mi na novince jeví celkově podbízivěji. Například skladba po intru, rychlá klipovka Storytime, má výborný švih a tempo, smyčce jí dodávají klasický punc Finů, jenže jsou zbytečně podbízivě vystavené; posluchači totiž musí evokovat až hudbu k filmovým Pirátům z Karibiku – aby ne, když Holopainen je velkým fanouškem pirátské série. Ale, není tomu tak vždy. V průběhu celé desky jsou pak momenty, kdy symfonie mnohdy předčí tu klasicky znějící filmovou hudební tvorbu a působí nenuceně, jenže je tu opět přítomen nešvar, že na desce je toho přespříliš. Stejný nedostatek vidím i u hudby jako celku, je tu toho mnohdy zbytečně moc. Chybí střídmost. Ubrat pár písním na časomíře, anebo některé části nejlépe úplně vynechat. Deska by tím nabrala svižnější spád a upřímně řečeno, nezačala by nudit. S tím souvisí i několikrát omleté a vylouhované postupy, které už kapela předvedla v minulosti, leč pár světlých výjimek se najde. Dvojice skladeb Slow, Love, Slow a I Want My Tears Back budou dle mého vybočovat. První ukazuje Nightwish v intimnější až barové náladě, jen škoda konce, ale začátek a průběh této skladby spolu se zpěvem vyzní jako příjemná barovka - v tomto je právě síla Anette, dokáže Nightwish posunout v rámci možností jinam. Druze zmíněná je sice klasikou, ale pokud se nepletu, zde se poprvé u Nightwish objevují dudy, které hudbě dodávají svěží dech. Naneštěstí si to kapela kazí hned v následující skladbě Scaretale, kde Anette silně přehrává (přezpívává) a „šansoniérnost“ celého motivu jako by z oka vypadla samotnému principálovi z Kanady, tady jdou body dolů…

Určitě od žánru, který kapela ctí, budu vždy očekávat dramaturgii ve stylu ‘pár rychlých skladeb, nějakou tu baladu, a popřípadě epický konec‘, jenže těch pomalých skladeb je tu přehršel a ani je baladami nazvat nelze, jsou bohužel vatózní. K samotnému epickému konci se samozřejmě deska propracuje. Aby ne, je tvořena v koncepčním duchu a má vyprávět příběh o starém umírajícím hudebním skladateli, který vzpomíná na své mládí. S tímto údajně vzniká i film stejným motivem, inu o neurážející ani nepřekvapující soundtrack mají tvůrci postaráno.