Lyonskej label Dur et Doux má, co se řízný rockový progrese týká, tenhle rok fakt napilno. Po dvou deskách Poil s Uedou a noiserockověji orientovaný novince od Saddam Hussein Webcam si ještě na konec roku schovali dlouhohrající novinku nezbedů Ni. Tenhle instrumentální francouzskej kvintet je rozkročenej někde mezi tradičním progem, rock in opposition a mathcorem a k progresi přistupuje pěkně s fortelem. Kytary jsou na progový poměry zatěžkaný a co chvíli se pouštěj do neuroticky rozlazenejch výjezdů, basa hlučně burácí, bicí rozkládaj rytmy bez šizení síly úderu. Na druhou stranu absentuje nasrání typický pro mathcorový nahrávky, důraz se místo stříkajícího adrenalinu klade na precizní muzikantský výkony, ze kterejch se snadno zamotá hlava.

Ztráta rovnováhy je na Fol Naïs na denním pořádku. Lichá rytmika, kytarový sekání a rozplejtání akordů se točí v rafinovanejch smyčkách, který se pozvolna obměňují a utahují. Soustředit se na stejnou kytarovou linku dá práci, kroutí se, zahýbá, tu na chvíli skončí, jen aby znovu začala o kousek jinde, je to skoro jak sledovat pražský cyklostezky. Navíc se linky rafinovaně propletaj – souběžky, mimoběžky, křížení, fintama se rozhodně nešetří. Ale poslech za tu práci stojí, za zákruty se skrývá spoustu požitků, hlava se začíná točit, postupně se dostáváš do takovýho zvláštního stavu hypnózy, sem tam se dostaví i opojnej pocit vertiga. Ne že by šlo o nějakou hudební revoluci, ale toho provinilýho potěšení, když do se sebe najednou krásně zaklapne několik hudebních linek najednou, toho je tu dostatek.

Říkáš si možná, pěkný pěkný, ale není to nakonec vlastně jen obyčejná muzikantská sebehana? Trochu sebehany tu určitě je, ale Fol Naïs má k profesorkýmu předvádění hudebního kumštu daleko. Je to natlačená deska, nahraná s takřka manickou energií. Hrotí se od začátku až do konce (s výjimkou poslední, lehce meditativnější skladby Cathelot), kytarovej tlak nepolevuje, rytmika je hutná a nekompromisně tlačí hrací čas dopředu, některý místa až překvapivě silně gradujou. Muzikantskou posedlost se tu prostě daří přenést do hudby, a tak Ni zvládají pohltit v hudením víru nejen sebe, ale i posluchače.