Tak tohle je naprosto ukázkový příklad toho, jak je svět nefér. Spousta průměrných až podprůměrných kapel si vesele nahrává u velkých labelů, kdežto ty, co za to opravdu stojí, živoří někde v zatuchlých sklepech a desky si vydávají na svojí pěst. A tak zatímco známé „hvězdy“ sklízí (ne)zasloužené vavříny, klenot jménem NEMORA zná jen pár šťastlivců z God-djentu, kde se kapela neprávem utápí v záplavě ostatních.

Pětice cápků z New Jersey předvádí suverénní mix všech možných žánrů a nutno dodat, že výsledný produkt Equinox of the Gods zní zatraceně sexy. Vedle takových LYE BY MISTAKE má fusion další silnou smečku, protože NEMORA, ač toho na svém kontě zatím moc nemá (veškerá jejich tvorba je volně ke stažení na Bandcampu), působí naprosto suverénním dojmem. Pánové se neštítí snad ničeho a inspiraci berou, kde se jen dá. Je tu vše, jazz, art rock, elektronika, matematika, brutal death, ale třeba i reggae, ethno prvky a world music. Chvíli vás jen tak chlácholí jazzovým švitořením, aby vás vzápětí nemilosrdně semleli ultra brutální rytmickou lavinou ve stylu ION DISSONANCE. Stačí porovnat první dva songy a je jasno. I přes svůj název je otvírák Desolate krásným výletem do světa jemných jazzových rytmů, piána, decentní elektroniky a trilkujících kytárek. Krásná skladba, která dokáže vždy pohladit na duši. Jenže ejhle, hned v následující Sati přichází náhlý obrat o 360° (vlastně 180°, jinak bychom se ocitli opět v počátečním bodě) a vy si okamžitě běžíte pro náhradní trencle. Maximální palba všech zúčastněných v čele s dvojicí chorých zpěváků má sílu atomové nálože a mrknutím oka vám srovná obývák se zemí. Během minuty se stane tolik nepříjemných věcí, že se proberete až na JIPce a nebudete vůbec vědět, která bije.

Zhruba takhle nějak to tu chodí, vítejte. Zlo střídá dobro, den noc, černá bílou… Hudba plná zvrácených protikladů. Ovšem pozor, všechny skladby jsou perfektně ukočírované a dávají stoprocentní smysl. Za pomyslnou špičku ledovce pak považuji osmiminutový opus Vade Mecum. Tahle bestie se několikrát přelije z jednoho extrému do druhého a vyvrcholí naprosto zničující závěrečnou dvouminutovkou. Takto, přátelé, jednoznačně ano. Zajímavý odpočinkový experiment představuje následující křovácká meditace Pu Nemora, pozornost si rozhodně zaslouží i výstřední Parallel Time. Jemný art/jazz rockový rozjezd najednou přechází do zhulené rasta pasáže a celý ansámbl se začíná nadechovat k výtečnému atmosférickému finále (výborné pokroucené sólo či co to je).

Bohužel vadou na kráse Equinox of the Gods je zvuk. Nejde o nějakou katastrofu, ale trochu více něhy (peněz) by si deska zasloužila (hlavně basa je moc přepálená). To je holt daň za to, že produkci si chlapci dělají na vlastní pěst. Škoda, s pořádným zvukem by to byla nehorázná vražda. Ale jak říkám, nejde o nic zásadního. NEMORA je veliké překvapení z hlubin undergroundu, které by si stoprocentně zasloužilo pozornost nějakého vydavatele. Pro vyznavače extrémních fúzí jde o jasnou volbu. Hlavně vydržet.