Je pravda, že naše redaktorská aktivita se i vlivem překážek, které před nás klade taková nemilá věc zvaná reálný život, poněkud zastavila, to ovšem neznamená, že bychom přestali nová alba vybraných kapel poslouchat úplně. A co jsem si poslechnout určitě chtěl, byla novinka australských progresiviků Ne Obliviscaris nazvaná jednoduše Urn.

Z ní před samotným vydáním byla vypuštěna skladba Intra Venus, která svým divokým zvukem a ještě energičtější hudební náplní všechny příznivce příjemně namlsala. Já jsem pak zbystřil především díky basovým linkám, které mi byly povědomé – a opravdu, v roli session muzikanta se objevil Robin Zielhorst, jehož jinak mohou posluchači znát z Exivious, kde odváděl věru vynikající práci – do doby, než kapela kvůli nízkému zájmu ze stran posluchačů a finančním důvodům přestala existovat.

Ani s nahrávkou Urn to v tomto směru není jiné, takže mohutných basových linek, které probublávají šikovně vestavěnými hradbami kytaristů Benjamina Bareta a Matta Klavinse si užijete do syta. Stejně tak i poznávacího znamení NEO – houslových vyhrávek Tima Charlese, jež celou tvorbu posouvají do mírných gothických sfér, zvláště ve vybraných pasážích. I jinak je nahrávka pokračováním tvorby v nastavených mantinelech, takže pokud si ještě pamatujete na příjemné epické melodie linoucí se z drážek Portal of I, tak Urn jde v tomto směru ještě dál a důraz na čisté vokály Tima je ještě vyšší, než kdy v minulosti. Dá se říci, že growling Xenoyra je tak pouhým odstínem, který slouží k vyšší rozmanitosti hudební náplně, než že by zásadním způsobem ovlivnil kompozici (což však neznamená, že se na nahrávce vyskytuje jen sporadicky). Ta má stále jasnou prioritu – housle hrají úlohu sólových kytar a vše ostatní už je v podstatě rytmika. Na druhou stranu, kolik metalových kapel dnes ještě používá tento nástroj, navíc v době, kdy se Haggard odmlčeli a gothicmetalové formace jdou hrdě vstříc směrem diskotékových nápěvků?

Takže v pohodě, NEO mají jasně danou strukturu a tu dodržují. A tato struktura paradoxně dostala na novém albu největší grády v již zmiňovaném singlu Intra Venus, který má patřičnou sílu, zajímavé melodie, a především neskutečně šlapavé bicí Daniela Preslanda, k nimž mám ovšem v kontextu celého alba právě nejvíce výhrad. Totiž jeho rychlé kopákové exhibice a blasty v některých dalších skladbách poněkud narušují atmosféru a v okamžiku, kdy se formace chce poněkud oprostit od svých black/deathových kořenů, začínají tak trochu rozmělňovat nový, progresivnější směr.

Právě v Intra Venus ovšem vše šlape dokonale a pokud by Dan občas zvolnil, nebo si nehrál na sebe (respektive nepokračoval v tradici starších nahrávek), mohlo být mírně lepší i celé album. Upřímně, nečekal jsem, že to někdy v kontextu rychlých bicích napíšu (většinou spíše plísním muzikanty za loudání), ale zde je očividné, že méně by bylo v tomto případě opravdu více.

K tomuto zvolnění naštěstí došlo v rámci epické dvanáctiminutové skladby Eyrie s krásným akustickým intrem, které ukazuje spojení houslí jako vedoucího motivu a rytmického zbytku v celé své kráse. Navíc i Tim se se svým neobvyklým hlasem, který by barvou seděl spíše kamsi do power metalu, zde vytáhl a zrovna tuhle pecku mám z nového alba rád opravdu velmi. Ve druhé půlce totiž přináší matematické progresivní kytarové pasáže, skvělé skákavé mini sólo a výborné vokální linky. Navíc ukazuje vyhranost muzikantů a nedivím se zástupům obdivovatelů, které NEO za dobu své 14leté existence nasbírali.

Pak nás čeká návrat na starší desky se skladbami Urn (Part 1,2), jež jsou o dobrý kus tvrdší, a ačkoliv eponymní, jakoby patřily spíše na řadovku minulou. A to je vše, přátelé.

Ne, Urn rozhodně není nejlepší deskou Ne Obliviscaris. Pokud ji porovnám s předchozími nahrávkami, které měly neskutečně vynikající pasáže, Urn je přeci jen poněkud nesourodou kolekcí nápadů, zatímco třebas skladby na Citadel fungovaly i přes místy smrtící stopáž jako kompaktní celek. Ani zvuk není výrazným pohybem vpřed. Sice obsahuje mnohem více basů, než výše zmíněná, ale opět ztrácí trochu z té black/deathové atmosféry, které se NEO nezbaví, jelikož se neustále nachází v jejich DNA.

Jedná se však o vyslovené zklamání? Muzikantské výkony jsou stále dobré a v kontextu tvorby Urn zapadne docela v pohodě. Jen prostě už kapela natočila lepší alba s lepšími nápady, to se prostě stává. I tak, pokud formaci srovnám s ostatními, jedná se stále o kvalitní práci, která fanoušky vysloveně nezamrzí.