Hned zkraje musím říct, že jsem byl na tuto nahrávku zvědavý. A to velmi. Dokonce natolik, že jsem si od kapely sám vyžádal zvukový nosič na zrecenzování. Ne, nebyl to danajský dar, ale... Předchozí očekávání zůstala poněkud nenaplněna.
Kapelu jsem viděl loni v Olomouci a koncert jasně ukázal, že na Moravě vzniklo nadějné seskupení. Triphopový základ, decentně podkreslující elektronika, vše zabalené do bezstarostného rocku. Už tehdy v davu pod pódiem mě napadala jména jako The Gathering (především jejich nová tvorba) nebo Massive Attack. Už naživo bylo zřejmé, že se skupina snaží v ohraném a dávno již mainstreamovém žánru hledat vlastní stezky vedoucí k nalezení vlastní tváře. Podařilo se to už na debutu Erase?
Přísnost jako matka všech měřítek říká „tak trochu“. Kapela už od svých prvních

dětských krůčků jde s jistotou ostříleného profesionála: perfektní zvuk, po okraj naplněné CD, vydařený digipack (pochvala za jeho vkusné grafické zpracování). Na to, že existuje dva roky...
A co hudební náplň? Jak již bylo řečeno, Narcotic Fields (mimochodem velmi povedený název; ještě lze vymyslet dobrý název skupiny bez jazykových přesmyček, postmoderních citátů a vykrádání filmových děl, zkrátka a dobře okaté snahy na sebe za každou cenu upozornit) operují v prověřených vodách středněproudé kytarové muziky, již vede hlas Terezy Kopecké. Na něm často stojí i padá celkový výkon kapely. Ta (řeč je o triádě basa-bicí-kytara) toho totiž moc nepředvádí a hraje spíše druhé housle. Nedá se přímo říct, že by v něčem Tereza selhávala (ve velmi tichých momentech přece jen vypluje na povrch ne příliš dokonalá výslovnost, ale to se časem spraví), je solidní. Celkovým projevem směřuje někam k Beth Gibbons z Portishead, ale rozhodně nezní tak citově vyprahle a sklovitě křehce. I přes zřetelné emociální zabarvení spjaté s daným žánrem je Tereza civilní zpěvačkou.
Problémem Erase by ani nebyla tak stylová provařenost, která donutí znalejší jedince vyřknout známé „hergot, kde jsem tohle už slyšel“. Spíše bych se zastavil u roztříštěnosti, kterou album trpí. Chce říct mnoho, ale zůstává u shluku holých vět. Co se týče inspirací, malý výčet příkladů: začátek titulní Erase se až nepříjemně podobá slavné Angel od Massive Attack, vypalovačka Game se zvukem hammondek upomene na finské Amorphis, folková Absorb zas evokuje vkusné písničkářství Alanis Morissette. Jindy si člověk pro změnu vybaví naše matadory Ecstasy of Saint Theresa.
Deska nabírá na síle s přibývajícími minutami, kdy odeznějí úvodní rockovější

„hitovky“, které se až moc okatě snaží o okamžité zalíbení a po opakovaných posleších nudí. Za vyzdvihnutí rozhodně stojí tajuplná Vampires s perfektně vymyšlenou závěrečnou gradací a zcela stoprocentně následující Walk on Stars of Faith 2009. Tam jakoby Narcotic Fields uhodili na tu pravou strunu. Tohle jim jde nejlépe – temnota, emoce, mírná dávka rozplizle abstraktních ruchů. Naopak v rockovém hávu nápady zapadají do všeobecného průměru. Jedním slovem „normálka“.
I přes zmíněnou kritiku je Erase deska slušným příslibem do budoucna. Potěšující skutečností rovněž zůstává, že podobných kapel po Čechách moc neběhá (snad jen Khoiba) a tuto díru Narcotic Fields dokáží na úrovni zaplnit. Bude to však chtít ještě hodně práce. Začal bych u toho, aby si kapela ujasnila, co chce vlastně hrát.