Dalšími pány na holení v rámci představování kapel pro OEF 2007 jsou britští Narcosis, pro mě možná jedno z největších překvapení na poli extrémního grind coru tohoto roku (deska se datuje do roku minulého, ovšem moje první setkání s kapelou jsem si odbyl před nedávnem, proto překvapení roku). Jedná se o poměrně mladou kapelu, která se rozhodla posluchače zdevastovat schizofrenním,
neuvěřitelně nasypaným grind corem. Chápu, že toto tvrzení zavání jakousi klišovitostí a v přímé souvislosti s daným hudebním žánrem je poněkud otřepané, ale ujišťuji vás, že až uslyšíte to, co ze svého hrdla vydává vokalista, nenaleznete lepšího slova, než-li hysterie. A že hudba bestiálnímu projevu vokalisty sekunduje více než zdařile zjistíte záhy.
Řekněme, že skoro polovina songů nepřetáhne svou stopáž přes hranici jedné minutky, ta druhá polovina, až na jednu výjimky, zase nepřekoná tu dvou minutovou hranici. Už to napoví, že se zde s ničím moc párat nebudeme, půjde se na věc rovnou zpříma. Narcosis hrají opravdu FAST verzi grind coru, zběsilou a bez sebemenších ústupků. Nasypané bicí, zběsilý, hysterický jekot, kupodivu i technické kytary a zajímavé vyhrávky, to vše nabízí poněkud krátká, leč velice silná a extrémní hudební náplní nabitá deska Romance, která se alespoň v mém osobním žebříčku zařadí hodně vysoko. Hlavní výhodu desky Romance vidím v tom, že si krom ohromné zběsilosti a živelnosti dokáže udržet i instrumentální zajímavost a nabízí přehršel moc pěkných muzikantských momentů, výtečných melodií a nebo i nezvyklých nálad a atmosfér (zářným příkladem budiž emotivní, temná On a Promise of a Total Beating, která se po celou dobu nese v středních a pomalejších tempech, je postavena na velice výrazných, hutných kytarách a svou atmosférou by určitě zaujala i příznivce různých temných odnoží HC (říkejme tomu třeba emo). Tato skladba, která jako jediná přesahuje hranici tří minut, tvoří pomyslnou půlící hranici na desce a je skvělým zpestřením a zejména kytary (výtečně zvládnuté atmosférické melodie) mě přesvědčily, že Narcosis jsou schopni odbourat stylové hranice a s lehkostí a přirozeností se pouštět do rozmanitých nálad a atmosfér. Což je na Romance slyšet zcela zřetelně a v mých očích to desku posouvá opět o kousek výš a jsem nesmírně potěšen, když slyším, že i do takto neurvalého a
hysterického materiálu jdou smysluplně vložit klávesy a jiné atmosférické mezihry. Tímto bych nechtěl potenciální posluchače vylekat, nečekejte žádné experimenty, jedná se stále o grind core jak řemen ve své nejlepší podobě, výše zmíněné atmosférické motivy se vztahují v podstatě jen ke dvěma nejdelším skladbám na desce (dohromady mají pět minut, tedy téměř čtvrtinu celkové hrací doby), které jsou umístěny uprostřed desky a materiál tak svým způsobem dělí. Nejdůležitější pro mě však je, že tyto skladby celkovou soudružnost desky nerozbíjejí a do daného celku zapadají výtečně. Pomyslná druhá polovina materiálu se nese ve stejném duchu, jako ta první, tedy i nadále zběsilý grind core masakr, se spoustou kytarových vyhrávek, s výtečnými bicími (vůbec rytmika je i přes ohromné tempo velice pestrá a příjemně poslouchatelná – nuda a stereotyp se v žádném případě nedostaví, a ačkoli by to někoho mohlo k myšlenkám, že podobná hudba se určitým rytmickým stereotypům neubrání, svádět, musím říct, že právě spousta zvratů, přechodů a zasekávaček dokazuje pravý opak) a v neposlední řadě s opravdu zabijáckým vokálem (jak nelidský řev, tak i hluboké chrchlání).
Shrnu to jednoduše: Naprosto zabijácká deska, která zařadila Narcosis mezi největší překvapení současné grind corové scény. Tohle se musí slyšet, Romance není jen o intenzitě, rychlosti a zběsilosti, je to i o zajímavé melodice, instrumentální vyspělosti a celkové vyzrálosti. Jestli se podaří materiál z desky předvést v plné síle i v Trutnově, bude vymalováno. .:. 9/10
Jestli je něco pro mne opravdovým překvapením, tak je to zjištění, že panu DMC chybí historická perspektiva. Musím se přiznat, že k napsaní mého krátkého pohledu mne vedlo jeho hodnocení a nepříslušné vyzdvihování. Z Narcosis si totiž i po několika soustředěných posleších člověk neodnese téměř nic. Nápady jsou nevýrazné a musím říct, že si lze něco odnést jen z těch pomalých (souhlasím, že jsou přitom zajímavé). Bicmen navíc pořádně neumí sypat, což je u grindcoru zásadní problém. A teď k nejpodstatnějšímu rysu tvorby Narcosis. V poslední době (dejme tomu pět let) se objevilo mnoho kapel libujících si v „chaotickém“ modelu grindcoru, který však postrádá hlavní prvek, na kterém „chaos“ (=lichodobé rytmy, nečekané písňové zvraty atd.)
postavit – zdařilou instrumentaci, nedejbože ozvláštňující prvek. To je problém i Narcosis. Takoví Brutal Truth na Need to Control měli mnohem výraznější motivy, zkrátka to, co dělá kapelu kapelou a nikoliv klonem. Nejde o to hrát „rychle a zběsile“, ale opodstatnit prvek rychlosti a zběsilosti v písňové struktuře. Tak, jak to dělají Narcosis, mi to přijde samoúčelné, až to zavání „chaotickou nudou“. .:. 5/10
Vložit komentář