Autor: 80 Uživatelé: 66 Tvé hodnocení: hodnoť
A Map Of All Our Failures

MY DYING BRIDE - A Map of All Our Failures

Netrpím iluzí, že se mnou budete souhlasit, ale nové album My Dying Bride jako celek funguje. Stojí sice na ověřených základech, ale skomírající nevěstě se ještě čerstvého smrdechnutí dostalo.

My Dying BrideDoom metal asi není hudba pro každého. Nic pro posluchače, kteří si při jeho poslechu z nejrůznějších důvodů okousávají nehty. Jedněm může vadit pomalejší tempo, druhým atmosféra, která často bývá potemnělá a melancholická, třetím zas často rozvleklá stopáž, kde si na kýžený nápad musejí počkat. Prostě nuda.

Avšak, stejně jak je to u lidských osobností, tak je to i u posluchačů. Co jedny rozděluje, druhé stmeluje. Čili přesně pro výše zmíněné atributy i doom metal, kterého tak nějak, řekl bych, v posledních letech ubývá, má své věrné; berte to z pohledu člověka, který hudbu sleduje obecně a který, když už se na něco zaměřuje, sleduje odvětví jiné.

Důvody mohou být různé. Stejně jak stárneme a měníme se my jako lidé, mění se často i naše hudební chutě a to, co jsme před lety adorovali, nás bavit přestalo, oposlouchalo se. A stejně tak je to i s kapelami, resp. jejich představiteli, kteří doommetalový žánr zastupují. Buďto u nich došlo k inspiračnímu vyčerpání a celkové únavě nebo (pro chuť nadále s tvorbou pokračovat) počali experimentovat nebo se jim naopak změnily preference a žánr opustili - „vyrostli“ z něj.

A kompletně všechno výše popsané dokonale představují angličtí vytrvalci My Dying Bride, kteří s „Mapou všech našich selhání“ svou smutnografii doplňují o ctihodnou jedenáctou ránu; soubor Evinta nepočítám za klasickou studiovku. Čistému žánru přes všechnu dobu věrni, s obdobím (ne)úspěšného experimentování a dokonce i se silami na samotném pokraji, kdy na některých nahrávkách to utrpení a zmar, doommetalový rámec tolik naplňující, přešlo poslechem až na posluchače. Ovšem ne formou budovaných emocí, ale samotným trápením se kapely nad její tvorbou, kdy by nejeden snad zaplakal, kam se MDB i dostali - to naplňuje předchozí album For Lies I Sire.

My Dying Bride

Co mě ale ve skutečnosti donutilo k tomuto textu, je samozřejmě nová deska, která pro doommetalový žánr s Kneel Till Doomsday začíná věru originálně a nečekaně. Údery zvonů. Někteří možná tuší, kam tím mířím. Na nových My Dying Bride změnu nečekejte, čistému žánru jsou stále oddáni až po okraj kalichu hořkostí naplněného. Nemusí to však znamenat, že by deska byla trapná, tahala za již stokrát zpřetrhaná a následně navázaná vodící vlákna, vždy se může stát, že i někdo, koho člověk již stokrát odepsal, se před posledním vydechnutím otřese až k „nadživotnímu“ výkonu.

A takto nějak novou desku Brajdů vnímám. Nechci tvrdit, že Maps of All Our Failures je nějakým milníkem, a už vůbec to nemusíte věřit někomu, kdo doom metal poslouchal před více než dekádou, ale pravdou je, že jejich poslední alba, když mi v zátylku rovnou nezpůsobovala nepříjemnou kopřivku, která řídila končetinový tik ke tlačítku „stop“, je reprezentovala spíše jako již bolestí vyléčené, kde byste i poctivého doom metalu pohledali. Neoddiskutovatelné je ale to, že mi jeho nálada i tempo do dnešních dnů sedly.

MoAOF je totiž celkově syrovější a naturalističtější, tváří se méně propracovaně než předchozí vpichy, je hrubší a mnohem přímější, a i když z každého tónu nejtemnější marasmus přímo nesálá, pozitivní album rozhodně není. Hurá. A to i přesto, že se úplně netopí v ublácených tempech, naopak místy – na doom metal – docela šlape, ba sklouzává až k ponuře deathmetalovým postupům (ty ale MDB využívali vždy), a vůbec z něj cítím dobu, kdy ještě i trpící Anathema se než snění v růžovém oparu v proudech slz oddávala poslechu bezesných „serenád“.

My Dying BrideCo ale toto album drží skutečně pohromadě, je krom příjemně zatuchle analogového zvuku ta přesně táhlá, až vazbící melodika jednoduchých, ale přesně usazených tónů, a Aaronův zpěv, který tentokrát nikde nesklouzává k plačtivosti, nevyvolává ve vás pocity nuceného utrpení či smutku. Je přesvědčivý, uvěřitelný a silný jako třeba v parádní Like a Perpetual Funeral. Tam, kde zpívat má, tam zpívá a nikde nepřebývá. Jinak ale album táhnou kytary i bez potřeby hlavního slova, jelikož naprosto adekvátně uvolňují prostor pro klávesy a housle. Když pak pominu občasně kolísající tempo bicích, v celém kompletu Maps of All Our Failures, netrpícím zadušeností ani nudou, jsem nalezl snad jediný stín v podobě Hail Odysseus – skladba z něj vyčnívá, místy totiž mírně vázne, zavání až patosem a popírá některá z mých slov výše. Ale kdo by trpěl. Namísto ní, i když jsem si to při prvních posleších nemyslel, jsou tu zas minimálně dvě skladby, které bych, pokud by něco takového existovalo, nominoval na doommetalový hit. Hymnicky melodická „veselost“ a svižnost předchozích alb je ta tam, My Dying Bride zas našli pramen mrtvé vody.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

A Map Of All Our Failures, My Dying Bride, doom metal

aktuálně

diskuze