Autor: 65 Uživatelé: 55 Tvé hodnocení: hodnoť
Death Magnetic

METALLICA - Death Magnetic

Metallica vydala nové album. Pomalu a jistě se blíží třicet let výročí její existence a ačkoliv je její role v dějinách tvrdé muziky neoddiskutovatelná, posledních patnáct let kapely je eufemisticky řečeno velmi rozpačitých. I když stále byla schopná tvořit písničky s hitovým potenciálem, jejich procento z celkového počtu skladeb se blížilo jedné nelichotivé číslici. Kapela navíc postupem času ztrácela vlastní tvář, když se více než zdrávo inspirovala tím, co právě frčí.

Plivání na zasloužilé metallicovské důchodce se stalo jakousi módou. Plivne si každý – od salónních intelektuálů přesDeath Magnetic? Proklamovaný návrat se nekoná.trendaře až po pravověrné deathery. Těžko říct, co na Metallice natolik bouří krev posluchačů, jisté je však jedno – z kapely se dávno stala instituce, pomník, ke kterému je nutné nosit každou neděli kytice, ale poté raději rychle pryč a doma pomlouvat.

St. Anger naznačilo, že matadoři už nejsou schopní vydat životaschopnou metalovou nahrávku. Tři až čtyři riffy za osm minut, to už bylo dost i pro pravověrné fanoušky. Novinka na St. Anger dost navazuje, některé chyby napravila, některé chyby opakuje. Co se týče zvuku, Death Magnetic pozoruhodně nereflektuje vývoj a současné dění v hudebních studiích; zní podivně suše, vůbec nemá „koule“, baskytaru spíše člověk tuší, než slyší; album obstojí spíše jako demo, nikoliv jako deska z roku 2008. Tento problém se již však objevil na St. Anger – nedomrlý syrový sound, za kterým si kapela očividně stojí i nadále. Byl to záměr? Docílit tak staroškolského osmdesátkového feelingu a evokovat zašlé časy. Těžko říct.

Album startuje písní That Was Just Your Life – energická věc s punkovým nábojem v refrénu. Na ní lze přímo ukázkově popsat celou desku: expozice, střídání slok a refrénů, v několika dalších riffech kytarová sóla, návrat k refrénu a konec. Potud v pořádku, nicméně skladbám zůstala problematická délka. Po dvou minutách i povedený kytarový nápad začne nudit, když je hrán ve stejném aranžmá. Album je rozhodně silnější v kramflecích v první polovině, posléze ztratí dech (Cyanide, The Unforgiven III (proč?), The Judas Kiss), ten nechytne ani ve vcelku vydařeném závěru – viz instrumentální Suicide & Redemption a závěrečné nejrychlejší My Apocalypse. Ta očividně chce odkazovat na Battery, Blackened nebo Dyers Eve, nicméně těmto legendárním „flákům“ se ani nepřiblíží.

Proč? Hned se k tomu dostanu. Rád bych totiž zmínil kauzu, která následovala po vypuštění desky do virtuálního světa internetu. Jistý člověk XY se rozhodl, že problematickou délku všech skladeb zkrátí zhruba o třetinu, hodí svou vlastní verzi (Better, Shorter, Cut) na web a vysvětlí tento krok poněkud přepjatým veřejným prohlášením, načež si tímto skupinu velmi rozhněvá. Když pominu hodnotu takového produktu, zůstává relevantní otázka, zda jsou skladby tak nestravitelně dlouhé. Při poslechu okamžitě přichází na mysl podobně laděná deska ...And Justice for All, na níž se Metallica úspěšně pokusila o epičtější power/thrash (skladby kolem deseti minut nebyly výjimkou). Při srovnání krásně vyleze na povrch o dvacet let mladší (tzn. letošní) tápání. Je jasné, že v roce 2008 není pro Metallicu důsledné retro realizovatelné. Styl hraní je silně načichlý 90. léty, kdy kapela vlastně hrála energičtější hard rock a pošilhávala po tehdejších trendech. Death Magnetic je nakonec hybridem těchto dvou pomyslných období. Jenže! Na pořádný a atraktivní metal to málo kope, tlačí; špinavý alternativně (grungeový?) sound tuto snahu podrývá ještě víc. A dost dobře pochybuji, že letos chce někdo od Metallicy rock.

Co se týče jednotlivých muzikantů, musím vyzdvihnout Hetfieldův hlasový projev, z kvarteta působí rozhodně nejvitálněji. Hammett vyslyšel přání veřejnosti a sól je na desce požehnaně. Trujillo se drží tradičně vzadu. A nyní k Larsu Ulrichovi, jenž je největší slabinou souboru. Ten člověk není schopen zahrát variabilnější rytmus, nedejbože break (což je slyšet v desetiminutové Suicide & Redemption, kde se v závěru snaží o cosi jako sólo). Ulrich je totálně fixován na svůj „bumčvacht“ a jelikož jsou bicí u metalu motorem celé kapely, je jasné, že to celý kvartet sráží dolů, často až někam k pivnímu bigbítu. Je to velké mínus, poněvadž zdařilé thrashové Hammettovy průtrsy jsou Ulrichem zdecimovány na úroveň gymnaziálních kapel. K čemu má přechody, když je nepoužívá? AC/DC rytmus svou zemitostí a jednoduchostí je vhodný pro hardrock, když však máte čest s hodinu a čtvrt dlouhou deskou, na které se délka písní běžně pohybuje kolem sedmi až osmi minut, je to prostě instrumentální lapsus. Naprostá tragédie je slyšet jeho zoufalou snahu něco provést s komplikovanějšími přechody mezi riffy, vzmůže se na kopírování kytarových „kil“ a to je asi tak vše.

Po tomto dojmovém chaosu bych rád shrnul Death Magnetic do několika slov. Je to album řádně nevyprofilované, chybí mu jasně definovaná dramaturgie. Není úplně špatné, jen v mnoha ohledech nedotažené. Co vlastně chce říct? Mají chlapi na očích růžové brýle nebo si prostě neuvědomují realitu? Vzpomínám na jejich prohlášení ze studia, jak se St. Anger podobá Nothing od Meshuggah. Ale žerty stranou. Z novinky cítím vůli a ambice ještě něco dokázat, ukázat mladším kapelám, že oni ještě nepatří do šrotu. Bohužel si neuvědomili vlastní schopnosti a ukrojili si moc velký krajíc. Tak tedy příště???

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Metallica

aktuálně

diskuze