Autor: 100 Uživatelé: 86 Tvé hodnocení: hodnoť
obZen

MESHUGGAH - obZen

Meshuggah i přes zvolnění v komplikovanosti svému jménu dostáli na 1, protože v pravý čas přišli se změnou, kterou to chtělo. Než vykonstruovanými math šílenostmi materiál šperkují náladami, častým střídáním temp v hlavních motivech a někdy až nečekanými zvraty. Zmírnili, zpřehlednili a posluchače tak tentokrát „šetří“.

Švédské komando opět zasahuje! Po dvou (nebudu-li načítat i remaster Nothing) albech, jenž byly značně celistvé (někdy až moc), hodně v jedné lajně a založeny poměrně na podobných principech, přišli hlavotočové z Tre Kronor konečně zas s něčím, co žánr metal (a tuto kapelu) vždy posouvalo dál. Až někam, kam se ostatní bez mapy, navigace či kompasu snaží dostat, pokouší nahlédnout, následovat nebo alespoň „tři prstíčky“…, ale zbytečně.

Bořitelé hudebních počtů, budovatelé bariér ostatním a pokořitelé některých mýtů se totiž rozhodli naservírovat porci, která se na první poslech zdá, nejen těm, kteří hůl již možná zlomili, velmi poslouchatelnou. Meshuggah totiž jakoby tušili, že dál by to už jako na Nothing nebo Catch 33 nešlo, se trošku vrátili v čase. Nebudu zde ovšem omílat klišé, že Meshu na obZen znějí jako kompilát většiny svých dosavadních děl. To také není pravda (diskografie neznalí to ale berte jako fakt). Ano, Meshu zpětně objevují svou minulost, ale pouze v tom, že album je opět naplněno i thrashem, což třeba zrovna Bizzíkovi po Očku hodně chybělo.

Na obZenu se pravidelně střídají pomalejší skladby s rychlejšími; už jen otvírák Combusion snad až s punkovou úderností a přímočarostí a jistým Toolovským feelingem napoví, že u Meshuggah 2008 bude něco jinak. A „hurá“, chce se mi křičet. Ono totiž album také nabízí plno kopákových průšlapů ve stylu Chaosphere, místy se na plyn šlápne ještě víc a téměř až zatupe (samo, že ale v Meshu-stylu) a do protikladu jsou stavěny ty pomalejší, sekané a ohromnou silou natlakované kousky; třeba Electric Red je určitě jedna z nej věcí, co kdy udělali. Haake skvěle pracuje s konkrétními zvuky zvukově dobře oddělených činelů, sound celkově je mocný, velmi konkrétní a přesto basový (aby ne, když ty osmičky vlastně basami již jsou) a ač chvilkami i zaduní (hlavně v odtrháváních), je jasný a až bláhově čistý.

Ve srovnání k posledním deskám je obZen o něco přímočařejší, ale zase obsahuje hodně různorodý materiál, který je dosti kontrastní a chameleónovitý, a jak Meshu někde zmínili, bude dobře prezentovatelný živě, ačkoli já sám mám třeba pocit, že Mešugggach konečně zas hrají. To potvrzují i Thordendalova sóla, jež jsou více hraná a nejde jen o dobarvování a účelné pestření materiálu, ale chytré tvoření nálad; nálada je vůbec u nových MeShUgGaH důležitá. Neustále se zde něco děje, každá skladba má jakoby více tváří a vyvijí se i jiným směrem, než jí je na začátku předurčeno, je slyšet mnoho temp – i třeba jen na jednom ústředním motivu (masakr Bleed). Co je ale důležité, každý song je jednoznačně rozpoznatelný, i Kidman se tomu přizpůsobuje a hraje si s polohami hlasu, zpívá a využívá hnedle několika poloh (samozřejmě zpodhrdelní řev od manubria je základem), album je tak hodně živé a hravé, neslévá se a dere se napěchované dynamikou stále vpřed; už jen některé riffy by dokázaly postavit i mrtvýmu (Pineal Gland Optics). A zmínil-li jsem průšlapy Chaosphere, jasně styčné prvky jsou tu jak s Catch 33 (psychotičtější klinik brnkačky, nebo Fredrikovy podlinky), tak i Nothing (postupy, valivost, sekání a údernost), I/Eye/Aj/21 (thrashing, agrese a Haakeho hraní přes tomy) a již uvedeným Chaosphere (intenzita, dynamičnost, průtrsy/průšlapy, díky Fredrikovým houkáním občas až psycho nálada). A jako vždy, Meshuggah mají fantastický cit pro tempa a linearitu celého materiálu, a to ať hrají pomalou či svižnou pasáž, kdy od první do poslední vteřiny se můžete začít nesoustředěně houpat a album okolo vás ne jen proteče, ale probudí vás jako životodárná voda a zanechá i dojem a chuť si album opět pustit, což je pro kapelu asi vůbec to nejdůležitější.

Mohu tedy v této review říci, že Meshuggah i přes zvolnění v komplikovanosti (možná i proto) svému jménu dostáli na 1, protože v pravý čas přišli se změnou, kterou to chtělo; ne, že by Meshu nezněli jako Meshu ;). obZen spíše než vykonstruovanými math šílenostmi šperkují nejrůznějšími vychytávkami, častým střídáním temp v hlavních motivech (proměny) a pro ně snad až nečekanými zvraty v některých skladbách; neberu v potaz experimentálnějšího ducha Catch 33. Celkově zmírnili, zpřehlednili a posluchače tak tentokrát „šetří“, působí modernějším, hitovějším a tím i přístupnějším dojmem, který je jako vždy zabalen do zvukového a muzikantského perfekcionismu.

PS: Polemizovat zde o hodnocení, zda 9, 9.5 nebo 10 nemíním, Meshu jsou opravdu napřed a jen čas zas ukáže, jak kapely na jejich krok budou reagovat.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 0 out of 10.

Uff !! Dámy a pánové je to tu, dlouho očekávaný následovník Catch 33 vychází již v pátek (7.3.08), a Švédi nám připravili porci velice zajímavou. Materiál připravovaný na tuto desku se jim dařilo tajít co nejdéle to bylo možné, a až právě zrušené podzimní turné s Dillinger Escape Plan a odložení vydání nové desky, původně měla vyjít právě už v listopadu, způsobilo kolem kapely rušno a lidi se začali přirozeně ptát. Vlastně indície od kapely samotné byly to jediné, co jsme se mohli o nové desce dozvědět, jinak defakto nebylo možné odhadnout, jakým směrem se bude materiál nové desky ubírat.

Uričtě znáte všechny ty „pohádky“, co nám servírují kapely před vydáním nové desky. Věty typu „rozhodně nejlepší a nejtvrdší deska co jsme kdy natočili“ a skutek utekl. To je přesně opak Meshuggah, to, co oni vždy vyřkli, tak potvrdili na desce, platilo to o Catch 33, platí to i obZen a jestli o obZen bylo řečeno, že je deskou přímočařejší, víc metalovou a „hitovější“, buďte si jistí, že to platí.

JING JANG (tak trochu jinak)
Vemte si Nothing, nic uprostřed ničeho, deska zatáhnutá sama do sebe, těžko se do ní dostáváte, poslechy jsou (ze začátku hodně) obtížné. Skladby se nesou ve středním tempu a některé až rifově stojí na místě. Z desky vybočují tři řekněme rychlejší skladby Straws Pulled at Random, Glints Collide a Rational Gaze. Proč o tom mluvím? Obzen je tomu pravým opakem. Ta deska expanduje do všech směrů. Motivy a rify nejsou uzavřené do sebe, jsou volně přístupné - rozvíjí se, určitě si toho povšimnete až z Vás opadne prvotní nadšení toho, jak je obZen jednoduchý, ne. Ta prvotní jednoduchost evokuje alba DEI nebo Chaosphere, ale dle mého tomu tak není, protože když se zaposloucháte, najdete ty postupy, co jsou na Nothing ale opačně. Nothing a obZen proto funguje jako známý symbol „jing-jang“. Čim víc budete poslouchat obZen, tím víc vás to bude táhnout k Nothing a opačně. Dva dílky puzzle, co do sebe zapadají a doplňují se. Prvotní záměr to jistě nebyl a defakto ani být nemusí, jde jen o pocitový vjem autora článku, ale dané postupy, které Meshuggah používají a jak k hudbě přistupují, to k této myšlence svádí.

S tím souvisí i další fakt, který je hodně často u Meshuggah opomíjený a to jsou emoce. Hrají pocitově a vždy hráli. Kdo si myslí, že desky typu Catch 33 a I jsou vrchol matematického extrému u Meshuggah, tak se plete.
Three konor by samozřejmě zvládli ještě větší počty, ale proč? K čemu? Vyústilo by to jen k bezduché tvorbě ego masírujících rifů, které by jenom nudily (pro příklad budiž ID Minus the Herd & Solace, kdy vložení emocí do hudby je evidentně znát). Hudba Meshuggah je právě unikátní v tom, že zapojuje právě emoce. Taková byla chladně abstrakní Hlava 33 a takový je i meditativní obZen.

Pokuď mám hovořit o jednotlivých skladbách, budete muset ignorovat první odstavec. Nebo ho aspoň nebrat jako náplň jednotlivých skladeb. Myšlenka toho byla jako k celku a jeho zařazení k dosavadní diskografii.

obZen pro lidi (aneb Jens opět zpívá!)
Když si pustíte první skladbu Combustion, tak můžete rovnou zahodit veškeré škatulky, co se kolem kapely točily. Zapomeňte na math, zapomeňte na chlad z Catch 33. Vyhoďte ze stojanu všechny math cd a do přehrávače si nacpěte starou Metallicu, Slayer, Voivod nebo Sepulturu spolu s Panterou, ujeté? Vůbec.
Meshuggah v roce 2008 totiž začli (opět) hrát thrash! Po hodně těžko stravitelné Hlavě 33 přišli Švédi s deskou, která dává pomocnou ruku k pochopení jejich hudby od základu, víc polidštit a otevřít jejich hudbu publiku už asi nejde.
Určitě můžeme říct, že v každé skladbě na desce se ukrývá kus předešlé tvorby a zároveň spousty nových nápadů v nich zakompovaných. Thrashovost Combustion dá vzpomenout právě desky jako je DEI, skladba, která když zazní naživo, tak zahodíte kelímek s pivem a poběžíte do kotle. Oproti tomu druhá Electric Red zaplesá pro všechny fandy Shed (h.e.r.e), jasné Haakeho prokopy nedávají motivu z Shed spát a celková nálada skladby je podobná, po snění opět zpět na zem k poctivému metalu. Na rovinu Bleed je jeden z hrotů historie Meshuggah, vůbec to, co tam předvádí všichni muzikanti, je ohromující, „těžké“ prokopy bicích kopírující kytaru a Vy budete hledat jakoukoliv skulinku, jakýkoliv Haakeho prošlap někam jinam, někam pryč. Ne, nedočkáte se. Z ničivého přívalu energie Vás vemou na milost až ke konci sklady v krátkém „catchovském “ mezipřistání. Lethargica opět přináší motiv „Hlavy“ zejméne od půlky In Death - Is Life do půlky In Death - Is Death, nejlíp udělám, když to přiblížím k tomu, jak je to zpracované naživo (h.e.r.e), jen uberte plyn z kytar a nechte víc vyniknout (nebo prohloubit) basu. Vůbec basa má na novince hodně zajímavou roli a tváří se jako chameleón v jednotlivých skladbách. Jednou slyšíte Dickovo prsty jak jedou po strunách zcela ztřetelně, každý hmat, podruhé jen mohutnou rezonanci, vše opět ve splynutí se zbytkem nástrojů. obZen, titulní skladba desky může být oříšek jen do té doby, než si pustíte The Exquisite Machinery of Torture z Chaosphery. Vykradení původního námětu a celé jeho převrácení...bravurní, tleskám. 6. This Spiteful Snake opět mix, Haake našel asi specifický znak „kopů“ z Shed a ten supluje v několika písních, vždy ho ale prací rukou schová pod jiný kabát. This Spiteful Snake je pozoruhodná skladba, v půlce se Vám divně zlomí a z „catchovské“ nálady si zapomocí Fredrikových sól odběhne k starším thrashovým výletům. Poslední třetinu desky zahajuje pro mě nejslabší věc z celé desky Pineal Gland Optics, kvůli ní je vlastně celkové hodnocení o půlku bodu slabší, tato skladba by na obZenu neměla být, je z ní až moc cítit Nothing, při první dekádě poslechů jsem se musel dokonce ujistit, jestli neposlouchám Nothing samotný. Pravus, opět hrot desky, nekompromisní jizda sekanic mixovaná jemnějšími podklady. Klasický příklad, kdy se basa chová jako chameleon při hudbě samotné jako běžný „další“ nástroj, při zpěvných pasážích opět mohutné hřmění. Skladba má skvělé tempo a motiv, který vygraduje počátkem třetí minuty, kde se zhoupne do „straws“ konce, aby v konečné pasáži opět vyhrotila a doničila zbytek živého, to vše na pasáži 5 minut. Tleskám a juchám podruhé. obZen končí, podobně jako Hlava stejně zacykleně, Dancers to a Discordant System je takový protipól ke Combustion, údernost a naléhavost tam je, ale jako Sum u Hlavy, tak Dancers na obZen se pomalu pozvolna (v rámci tempa desky) vytrácí…
Co říct závěrem, dostali jsme desku velice kvalitní, žádné slevy z technických standardů se nekonají, naopak Meshuggah opět potvrzují špici ve svém vytvořeném subžánru a dali světu další příručku moderního technického metalu, jen si vyhoďte kolonku math a dopište si tam THRASH, s legrací i bez. .:. 9.5/10

A tentokrát skoro bez vnitřních odkazů, zde všechny Meshu-retz najednou…
Rare Trax
Nothing
I
Catch 33.1
Catch 33.2
Catch 33.3
Catch 33.4

Tvé hodnocení:

Tagy:

Meshuggah, Tomas Haake, math metal, djent, thrash metal, progressive

aktuálně

diskuze