Autor: 100 Uživatelé: 96 Tvé hodnocení: hodnoť
Feeding the Abscess

MARTYR - Feeding the Abscess

Co se Vám vybaví, když vedle sebe nejrůznějším způsobem naskládáte zběsilé a neurvalé nevšední blastaře Cryptopsy, novými postupy a filozofií protkané neurotiky Gorguts (potažmo Negativa), snahou a disciplínou hýřící melotechniky Quo Vadis, bezbariérově klasický (thrash) metal transformující vizionáře Voivod, dokonalé techno symetriky Capharnaum, divnothrashery a zvukové mágy Obliveon… Je několik možností. i) jste hudebně znalí geografové a došlo vám, že s výjimkou Capharnaum tato jména spojuje Kanada, především Quebec. ii) jste jen hudebně znalí a je vám nad slunce jasné, že se zde bavíme o výjimečných kapelách, které nejen v minulosti odhalili mnohá tajemství něčeho, čemu říkáme hudba, anebo iii) spojíte obě možnosti dohromady a k tomu všemu přihodíte jméno pan Daniel Mongrain. Tento úžasný a výjimečný kytarista (v Martyr i zpěv), skladatel, myslitel a vizionář totiž všechna tato jména spojuje do jednoho a to nejen svou hudbou. Během přípravy alba, jenž trvala celých sedmdesát a dva měsíce, totiž v čase 2000-2005 stihl s uvedenými kapelami buďto nahrát nějaké to cd či tourovat a k tomu ještě občasně někde vedle zahostovat, třeba s coverbandem nebo i v televizi (viz link). Evidentně toho má s Martyr, kteří ale na hudební scéně nejsou žádnými nováčky, však vznik se traduje někam třináct let zpět k r. 1994 (na kontě mají další dvě alba a jedno liveCd), málo a v mezičasech porůznu takto ještě zaskakuje, vypomáhá, realizuje se…

Po tom, co většina z Vás již četla naši letošní úrodu je všem již jasné, o čem tato retz má pojednávat, jelikož po zevrubném prozkoumávání jste určitě zjistili, že v naší redakci se Feeding the Abscess dostala až na stupínek nejvyšší. Občas na to konto zaslechnu/dočtu se, co na této desce vidíme, protože dost z Vás má pocit, že třetí deska Martyr, je ‘old-school’ :)) Ok, já s Vámi částečně souhlasím, ale v tom případě si nejprve něco vyjasněme.

Mnoho dnešních kapel, co se potí s technickou muzikou (ano, potí je pravý výraz), to možná vnímá jako atletiku a snaží se za nástroji sportovat. Ale i sport má řád a systém, člověk musí trénovat a bezpotřebného talentu to je stejně z velké části zbytečné. Současní mladí technici k sobě občas motivy skládají jak dílky do sebe zapadajícího lega, aniž by si zpětně kontrolovali, co jim z toho vzniká, a tím občas ztrácí kontinuálnost a formu. Mezi Martyr a kapelami jako Cynic, Atheist apod., které budovaly subžánr a dala mu určitá pravidla (snad se to tak dá nazvat), je ale propastný rozdíl. Být tech není mastění riffu za riffem, pálení změny za změnou, ale tech je ve skutečnosti o myšlence, čisté mysli, dokonale pracujícím mozku a až pak o zmíněné formě, tvaru a samozřejmě provedení.

Pročpak myslíte, že i po čtrnáctileté dekádě se dnešní kapely stále a stále vrací k těm již lety obroušeným jménům? Protože tam se zkrátka netvořily jen formy a tvary, ale především to vše vznikalo srdcem a muzikantskou duší, kterou mnoho dnešních kapel při snaze o technickou dokonalost postrádá. Muzikanti té doby se snažili o něco nového, s něčím svým přijít, fúzovat žánry a zkoušet nové metody a techniky a ne jen tvořit složitou hudbu, která tu už stejně léta byla v podobě cds WatchTower, Sieges Even, Psychotic Waltz, Confessor… nebo třeba jazzu. Byla to částečně filozofie, částečně hudba, ale hlavně pocit. Ano, nedávno zde vyšla recenze na jednu ruskou kapelu, která má jednu z písní nazvanou Mysli v Formah a o tom to totiž je. Myslet, a ve formách. Vůbec nejlepší ale na Martyr je, že v dokonalé symbióze propojují obé, tedy původní podobu žánru (pro někoho možná old-scholl a tomu já říkám forma, skladba, jasný nosný motiv) a pak právě tu mladickou, ale kontrolovanou!, zběsilost, která zde ve výsledku již není honbou za technikou, ale jasným a čirým vyústěním vzniklé situace. A tomu všemu se dá říci vyzrálost.

Hodně přemýšlím, jakým způsobem Feeding the Abscess rozebrat, ale nakonec mi dochází, že tady něco rozebírat je úplně zbytečné. Jak něco tak ‘*^%837@$#!ߧ‘ jako já by si mohlo dovolit rozebírat něco tak naprosto dokonalého, skvostného. Jestli ale něco k desce, tak snad jen, že je důležité si všimnout toho, o čem jsem psal v odstavci výše. Tedy jak spolu jednotlivé nástroje a muzikanti komunikují, jakým způsobem se jeden o druhého stará, jakým způsobem jeden druhému nabízí to, co vytvořil a připravil, jak to ten druhý přebírá a jak s tím pracuje, aby z toho vzniklo něco ještě víc – nastavit, pozměnit, vylepšit. Je to pomalu jako vztah.

Toto album je totiž po letech nejvýraznější a aranžérsky nejdokonalejší, jaké jsem slyšel a přesto někomu přijde jako oldschool. Možná. Copak je něco lepšího, než vzít motiv a pracovat s ním tak dlouho, dokud není ničím jiným než samou dokonalostí? Myslíte si někdo, že toto jest stará škola? Smysl té titěrné porodní práce s notičkami, jenž těm, co poslouchají desku za deskou uniká? A co na tom, že se jeden motiv točí třeba osmkrát? Co na tom, že se k němu autoři dokonce ještě vrátí? Už jste si ale všimli, že průběhem nabyl jiných tvarů a rozměrů? Možná. Ale možná ne. Však hrají hudbu a ne po sobě běžící noty… Poslouchal jste někdy někdo desky z 1993: Věku techno deathu? Focus? Elements? Spheres? Thresholds? Individual Thought Patterns? Sublime Dementia? The Erosion of Sanity? Počítali jste, kolik mají na skladbu riffů a změn? He! Co třeba hnedle prvně zmíněný Focus. Všechno to jsou prakticky čtyřky a všechno se jede cyklicky čtyřikrát a přesto je to asi nejdokonalejšíalbum všech dob. A podobným způsobem Martyr na Feeding the Abscess přemýšlejí a pojali dnešní technickou muziku, konkrétně death metal. Tím ovšem nemám na mysli ta čtyřková (jednoduchá) počítání, protože zde se po skladatelské i instrumentální stránce jedná o high level technickou desku!

Vzali jen jeho původní formu a po svém ho dnešním normám přizpůsobili tak, že ho mohou poslouchat jak staříci, co maj rádi i starej dřevnější -asi smrt- kov, tak i ti, kteří si ho vyndavaj u total high tech ekvilibristické muziky. Tato deska by díky tomu vlastně mohla sloužit jako instruktáž k přiblížení tohoto žánru oblasti fans, pro které je tato muzika nepochopitelnou či jen onanováním a odtajnit jim něco, co doposud zůstávalo skryto. Je tu nespočet souběžných i obrácených běhaček, vrstvených, nadstavbových, větvících, rozjetých i opožďovaných nebo přerušovaných kytar a neuvěřitelné aranžérské fígly a finesy pojímající kila, brnkačky, sekačky (zapomeňte na Meshu), tak i zběsilé úprky, jsou tu neobvyklá a pestrá rytmická řešení (nebojí se ani zasypat), úžasně a systematicky vy_budované struktury -> zběsilé hrotící instrumentální úseky vsublimované mezi nosníky skladeb, sóla vyrážející dech, vlivy worldmusic (třeba z jazz zvuku basy se poserete) a dokonce došlo i na smyčce a u těch teču! Deska k tomu všemu má neuvěřitelnou atmosféru (nejednou až snivou), klade důraz na detaily ale stejnak i na jednotlivé paterny tvořící třeba jen jediný riff, disponuje pohádkovým citem pro akcent a využívá nejrůznější zvýrazňující prostředky pro dané momenty, má až neuvěřitelnou žánrovou pestrost, úžasný spád (dramaturgie) -> ví kde ubrat a kde šlápnout na plyn, je protkaná melodikou směřující leckdy až k epice a celkově je neuvěřitelně nakoplá a agresivní a přitom sofistikovaná = další hudební dokonalost… nadčasovost? A takto je to i se zpěvem, resp. se zpěvy bratrů Mongrainových (od basy vypomáhá i François), které mne zpočátku sice trochu ‘děsily’, ale nyní si je nedovedu představit jinak. Žádná ustálená poloha, ač jsou zde vlastně i refrény, neustále prochází mnoha výrazy, barvami včetně nějakých těch efektů a přizpůsobují se běhu skladby a snaží se jasně dát najevo emoce a dostatečně vyjádřit atmosféru a smysl slov, která se zabývají filozofií, nihilismem, arogancí, obětováním se, zoufalstvím, předurčeností, depresemi… však vemte, jakou jazykovou, ale i hudební proměnou prošly skladby z Dema 2003; jsou rychlejší = i kratší, došlo ke změnám v názvech… tato kapela prostě myslí na vše a se vším také do puntíku pracuje. Zkrátka se zde dočkáte nečekaných zvratů jak v Lynchových filmech, novátorství a puntičkářství Kubricka (ve Felony si na něj dokonce vzpomenu; Fidelio…), užijete si komornost noir filmů, svobodu a volnost alternativní i vyfetlý scény, haluzovitost a napnelizmus psychohororů a přitom to všechno má jasná a přitom jakkoli předvídatelná pravidla. Opravdu dlouho jsem se nesetkal s takto vyváženou a ucelenou deskou bez jediného slabšího místa. Dílo hodné géniů!

Martyr by ale přece mělo být utrpení. Skutečnost je však taková, že toto martyrium dalo tomuto slovu nový význam. Naopak je od bolesti čirým vysvobozením. Lékem. Neutuchajícím lékem na nekonečnou bolest…

P.S.: A o Brain Scan, coveru Voivod, s kterým pomohl i sám Blacky (Jean-Yves Thériault), se už nemá smysl zmiňovat: dokonalá, čistá a smysl mající pocta…

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 0 out of 10.

Uff, tady je koment zbytečný… myslím, že Bizz vyjádřil vše. Mám jen malinkou potřebu něco dodat. Tato deska je skutečným skvostem (překvapivě :)).

Obsahuje jak písničkový um, tak ekvilibristickou vyváženost. Je to metal jak řemen, ale nepostrádá své ovlivnění fusion. Je zpěvná, ale přesto to není odrhovačka. Daniel Mongrain je génius, jen jeho skladatelský um na From Wisdom to Hate je toho důkazem. Feeding the Abcess je další důkaz. Jmenovat další dvě desky, ke kterým se tento kus skutečného ekvilibristického písničkářství dá přirovnat, vyjdou jedině dvě jména(zapomeňte na Necrophagist a Spawn Of Possesion) - Nothingface a Focus. Čili máme tu čest s deskou, která možná nebude pochopena hned, ale po čase z ní bude citováno po hrstech.

P.S.: Ten cover Voivod je skutečnou poklonou, kdy si uvědomuji, kdo je zakladatelem šílenství zvaného Quebec. Přes mnoho následovníků od Cryptopsy, Gorguts, Ion Dissonance, Negativa a další, jsou právě Martyr těmi nejdůstojnějšími nástupci nepřekonatelných Voivod. Feeding the hypecube - Buy or die!!

Tvé hodnocení:

Tagy:

Martyr, Dan Mongrain, progressive death metal, technical

aktuálně

diskuze