Autor: 90 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Hapiness is the Road (Volume 1: Essence & Volume 2: The Hard Shoulder)

MARILLION - Hapiness is the Road (Volume 1: Essence & Volume 2: The Hard Shoulder)

Britští neoprogresivní Marillion vydali po dvou letech nové dvojalbum. Po nesporné blamáži, jakou bylo album Somewhere Else, Marillion na své nové desce dokazují, že jsou stále kapelou mnoha tváří a nevyplácí se nad nimi předčasně lámat hůl.

Na CD 1, nazvaném Essence, se kapele povedlo nezvyklým způsobem skloubit mnoho hudebních a aranžérských nápadů s na první pohled hudebně velmi nesourodým pojmem ticha. Toto album zní opravdu tiše a klidně, zároveň však velmi vznešeně a pestrobarevně. Zde je stručný popis toho, o čemže vlastně tahle hudba je.

Album začíná klavírní miniaturou nazvanou Dreamy Street: Kloubí se zde něžnost a křehkost s určitou majestátností a i přes to, že skladba trvá pouze dvě minuty, hned v úvodu dává jasně najevo, o co půjde, a se vztyčeným prstem varuje: Hele, tohle nebude zábavná deska, tohle si setsakramentský prožijete!

Cesta tak začíná. U This Train is My Life, která v sobě nese výrazný nádech tvorby krajanů Radiohead, se vlak života rozjíždí pro někoho možná poněkud zvolna a utahaně, ale přesto od začátku pocítíte komfort z jízdy, budete se cítit pohodlně a najednou si možná začnete uvědomovat věci, které vám byly dlouho utajené. Máte ale snad z něčeho obavy? Tušíte někde na obzoru další strasti a smutky? V tom případě je tu první léčivý lektvar v podobě písně Essence. Troufám si říct, že pokud budete jen trochu svolní, postupná gradace emocí a optimistický nádech této skladby vás dostanou: „Sit in silence and watch the sky, Feel the magic deep inside you, Every woman and every man, Turn off your mind and you'll understand.“ Hudební i textová stránka, rovněž celkové provedení skladby, jsou zde natolik přesvědčivé a burcující, že to pánům Marillioňákům prostě žerete, a celek pak vyznívá jak reklama. Reklama na život.

Nejuchejte však příliš, klidně se zas pohodlně usaďte a vychutnejte si překrásnou Wrapped Up in Time. Zde exceluje hlavně Pán zpěvák Steve Hogarth. Vokálně naprosto úchvatná píseň.

Možná jste už koutem oka zahlédli střípky vlastní probouzející se duše, jak vám nesmělé dává najevo svou přítomnost. Možná vám chce sdělit něco důležitého. Nechte ji klidně promlouvat v doprovodu instrumentálního intermezza v podobě Liquidity a hned po ní lehce do soulu zabarvené Nothing Fills the Hole. Jsou to kratičké skladby, ale jejich hloubka a intenzita výpovědí vás možná opět posunou někam dál.

Následuje určité zklidnění emocí v podobě skladby Woke Up. Během poslechu Trap the Spark však nastává další vypjatější chvíle. Zde vás Marillion opět dostanou svou křehkostí a vroucností. Procítěnost, s jakou zde Steve Hogarth zpívá, je až nevídaná. Druhá polovina skladby se pak nese v rytmu valčíku, a pokud byste se snad rozhodli i tančit, našlapujte jen velmi opatrně po špičkách, protože vše kolem vás je teď utkáno z těch nejjemnějších vláken.

U State of Mind klidně vypněte hlavu a v klidu si užijte pohodovou melodii, protože i cesta může být cíl… Ostatně o tom se můžete přesvědčit hned v následující skladbě, titulní Happiness is the Road. Toto desetiminutové „zádumčivé reggae“ nakonec odhalí, že vytoužené eldorádo, které celý život hledáte, je ukryto celou dobu uvnitř vaší duše.

Touto skladbou album ještě bohužel nekončí. Rušivý element v podobě songu Half Empty Jam nemá s atmosférou celého alba naprosto nic společného a působí zde jako pěst na oko. Budiž však Marillionům tento úlet odpuštěn.

 
CD 2, nazvané Hard Shoulder, je jiné. Vyskytuje se zde mnohem více protikladných nálad a album už nepůsobí tak uceleně. Je zde mnohem více „písniček“, rockovějších a přímočařejších skladeb.

Za zmínku stojí určitě dvě nejdelší skladby alba, tedy „kosmické“ Man from the Planet Marzipan a Asylum Satelite # 1. Zatímco epičnost Man from… je založena hlavně na časové stopáži (skoro 8 minut), hudebně však poněkud pokulhává, Asylum Satelite # 1 uhrane svou krásnou melodií a působivou kytarou, ve které se tu a tam ozývají zneklidňující zvuky vzdáleného vesmíru.

Velkou pozornost si dle mého zaslouží rovněž dvě krátké milostné písně: jednoduchá, ale krásná Older Than Me, a hlavně a především Throw Me Out. Tato skladba zní jako smuteční pochod a je to vskutku nesmírně hořká zpověď o konci vztahu a odmítnutí. Sarkastický nadhled obsažen v závěrečné sloce nedokáže zastínit zklamání a hlubokou bolest z rozchodu: „Throw me out, Don’t worry babe, I’m recyclable, I’ll biodegrade.“

O ostatních skladeb obsažených na Hard Shoulder se už toho moc podrobného napsat nedá. Jsou to v podstatě dosti obyčejné pop-rockové písničky. Ale možná za to může jen noblesní společnost, ve které se tyto skladby ocitly. Mezi elitou se tedy neprosadí, ale své místo na slunci si jistě najdou.

Hudba na tomto albu je hodně osobní, prakticky v každé skladbě k Vám promlouvá, nahlíží do duše, klade otázky a v důsledku dává naději. Krásná hudba, krásné texty, ale i přes nespornou hudební i textovou kvalitu této desky, tohle album snad ani nelze vnímat pouze jako další řadový seznam písniček. Tohle je výzva, snaha pochopit a začít znova…

Určitě bych nedoporučoval věnovat se této hudbě jen tak mimochodem. Nesnažte se jí poslouchat, když na to nemáte sílu, chuť ani čas. Ostatně Marillion na všech albech dávali posluchačům šanci písně si prožít a ztotožnit se s nimi. Ne vždy byl však jejích záměr zcela vydařený, tentokrát však Marillion vystoupali do výšin. Happiness is the Road je skvělé!

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze