Jede jede Machinka, až se vám kouří z komínka.
A jede pěkně zrovinka, ta Flynnova rodinka.
Jede jede už tu je, v Roxy (17/12) to se pomnějem...

Ehmm… na úvod trošku nehumoru, ale co se dá dělat, už na tom nic nezměníte. Máme tu totiž další porci tlaku od Machinky, co se jí kouří z… …z hlavičky pana strojvůdce Flynna a já z ní mám velkou radost. Hned takto v začátku se přiznám, že opravdu dobře znám pouze první dva zářezy na pažbě Flynnovců pod emblémem MH - další desky jsem jen slyšel, a popravdě řečeno, po předcházejícím rozpačitém Burning Red jsem se mírně obával, jestli jeho pokračovatel bude obdobně vyšlapávat cestičku se směrovkou “nu“.
Po prvních tónech ale zahazuji obavy stranou a nahazuji kštici vpřed a vzad, protože pan Flynn a jeho rodinka si to tentokrát asi pořádně nechali projít hlavou, jakže na to půjdou. Úvod by sice mohl naznačovat opak, ale po kratičkém brnkacím úvodu je vše rozhodnuto. Machine Head is back!
Samozřejmě jde o model MH2003, a tak by nikdo nemohl očekávat, že se kapela vrátí k zastaralé verzi Burn My Eyes (což se ale částečně stalo, protože k prvotině má novinka rozhodně nejblíže) a zahodí vše, co se za ty roky naučila a co se tu na hudebním poli událo. Buďte tedy připraveni, že zkušenosti z předchůdce jsou tu zužitkovány také, ale náramně!
Flynn se prokazuje jako pan zpěvák a na albu je dost čistých vokálů (i pasáží), které chvílemi nechají vzpomenout na Davea Grohla, Burtona C. Bella, Petera Tagtrena nebo dokonce Kurta Cobaina. Jsou tu také brnkačky, emotivní - snad až atmosférické – “výlevy“ a těleso si rafinovaně hraje třeba jen se samotnými zefektovanými tóny a vazbami. Přes toto všechno je ale Through the Ashes of Empires opravdu hodně tvrdým albem (nejtvrdším od debutu) a je až po okraj naplněno klasickým Machine Headem s jejich typickými flažolety a houkačkami. Určitě vás tu a tam také napadne podobnost třeba s Korn, Nevermore, Foo Fighters nebo třeba Fear Factory (Imperium), protože je to muzika čerpající převážně z thrashe, hardcoru a nu-metalu a všechno toto v ní i je. Definovat se ale jednoznačně rozhodně nedá, i když by se dalo plácnout něco ve stylu houpavého (i maličko hopsavého) našlapaného metalu moderní doby, ale nic to nemění na tom, že deska je to prostě výborná, plná překvapení a s úžasným zvukem!
Co je na ní ale úplně snad nej, je její dokonalá vyváženost (agrese vs “klídek“), celková promyšlenost a proaranžovanost, protože i když se jedná o skladby, nemají klasickou repetetivní kostru a jsou vypiplané do mrtě – musím fakt smeknout!!! Nevěříte? Běžte si jí koupit a 17/12 vás všechny chci vidět v Roxy, protože od Burn My Eyes je to jejich nejpovedenější deska!

10 / 53:46