Autor: 83 Uživatelé: 85 Tvé hodnocení: hodnoť
The Contagion in Nine Steps

LYCHGATE - The Contagion in Nine Steps

Lychgate tentokrát progresivnější, doomovější a podivnější. A opět, přes drobné výhrady, vynikající.

LychgatePokud jsem před třemi roky v recenzi na An Antidote for the Glass Pill psal, že poslech desky zabere delší čas ke zpracování (pochopení), u The Contagion in Nine Steps to platí zrovna tak, možná i dvojnásob. Lychgate sice zpomalili, deska je doomovější, ale také komplikovanější, progresivnější, avantgardnější („“) a divnější. Zpočátku jsem měl problém se vůbec ve struktuře skladeb a některých partech zorientovat. Zároveň se mi ale už dlouho nestalo, aby mě nějaká metalová deska tak moc zaujala a aby mě něco nutilo se k ní neustále vracet a poslouchat ji tak často, a to i přesto, že mě jisté prvky a pasáže částečně iritovaly.

Na předchozí nahrávce byly do značné míry vůdčím nástrojem varhany. Ty jsou sice opět přítomné a v některých skladbách stále výrazné, ovšem už ne tolik jako dříve a třeba v Unity of Opposities zazní jen v závěru. Inspirace v klasické hudbě od baroka do 20. století je stále jasně zřetelná, Vortigern prý většinu hudby znovu složil u piana, deska je však více postavená na kytarách. Jejich linky jsou tu občas tak složité a propletené, že je těžké všechny ty polyfonie a kontrapunkty stíhat a „uposlouchat“. V pár místech mě dokonce i napadlo cosi o přehnaném „pidlikání“, ale tenhle pocit se, stejně jako většina prvotních negativních dojmů, postupně dosti zmírnil, resp. téměř úplně vytratil. Lychgate navíc umí skvěle ty složitější, někdy až roztříštěně působící party vyvážit poměrně chytlavými, hutnými, silnými riffy. Ono to zkrátka všechno pomalu začne zapadat do sebe a dávat smysl. Kromě kytar zaujmou i v mixu oproti dřívějšku vytaženější linky baskytary A. K. Webba, zní místy až lehce najazzle – bezpražec? (Nejvíce asi začátek Unity…, ale i jinde.)

LychgateK počátečnímu zmatení (a pozdějšímu požitku) přispívá i ona už zmiňovaná podivnost struktur skladeb jako celku i jednotlivých pasáží. Někdy hudba působí až trochu chaoticky a jaksi surreálně a psychedelicky… a to jak po stránce postupů tak i co do atmosféry. V pár místech, nejvíce asi v Atavistic Hypnosis, bych až volně (vzdáleně) přirovnal k podivnosti a surreálnému světu Kayo Dot/Maudlin of the Well. Zároveň (nejen) tam slyším i vliv Esoteric – a není to jen kvůli Chandlerově vokálu. Když už přirovnávám, tak třeba v Unity of Opposities jakoby se Vortigern při skládání pro změnu inspiroval v progressive/death metal/fusion vesmíru, který obývají(/-ly) entity jako Cynic a na začátku Hither Comes the Swarm jsem si vzpomněl i na staré Arcturus (v death/doomovějším provedení). The Contagion… je oproti svým předchůdcům pomalejší, plyne spíše ve středních a pomalejších tempech, vyloženě rychlá pasáž je tu vlastně jen jedna (v Hither Comes…). I tak jsou některá místa i po rytmické stránce podobně (opět to slovo) podivná a nápaditá jako u nahrávky předchozí. Různé předrážení, zasekávání, liché doby, zvláštní přechody a vůbec (pa)rytmické hrátky všeho druhu.

LychgateRozporuplným bodem jsou pro mě (některé) čisté vokály, kterých je mnohem více než v minulosti. Hádal bych, že je alespoň částečně opět nazpíval Vortigern, ale dle dostupného infa se o ně pravděpodobně postarali především dva hostující zpěváci – Alexandros Antoniou (mj.  Macabre Omen, The One) a Chris Hawkins (Endeavour). V pár chvílích jsou, resp. se mi tak, hlavně zpočátku, zdály, až příliš… líbivé, patetické, vlezlé, „sladké“/„teplé“ (jak libo). Nicméně jsou zároveň opravdu povedené, často i dost působivé a zvláštní – ať už melodicky, zabarvením, nebo i frázováním. Některé vlastně připomínají hymnické/epické nápěvy Solefald (nejvíce asi v závěrečné Remembrance) a mají až sakrální, liturgický nádech. Nakonec, po mnoha posleších, musím říci, že jsem si většinu z nich oblíbil a ambivalentně vnímám vlastně už jen jednu krátkou pasáž v Unity… a pak ten přepjatý a disharmonický part v titulní The Contagion. Příjemným překvapením a novinkou je ovšem (+ -) čistý, hluboký zpěv Grega Chandlera, ten mi sedl hned a vítám ho bez výhrad. A samozřejmě i jeho řev je stále skvělý, mj. v některých pasážích kvůli rychlejšímu frázování ubral na echu/hallu (či jiných efektech) ještě více než na Antidote…. Jistou ambivalenci cítím i k několika málo místům s až příliš romanticky/naivně znějícím klavírem, ale to jsou spíš detaily a některé klavírní party mi naopak přijdou velmi dobré a zajímavé. Povedeným zvukovým zpestřením je i „přízračně“ znějící mellotron (varhany, klavír i mellotron na desku tentokrát nahrál Vladimir Antonov-Charsky).

Lychgate

Naopak, co se týče zvuku, tady musím jen chválit. Jestli jsem u předchozí desky měl nějaké námitky, třeba u bicích a ještě v některých dalších detailech, tentokrát je zvuk všech nástrojů a nahrávky celkově perfektní. Nahrávalo se ve třech různých studiích a o mix a master se postaral Jamie Gomez Arellano. Autor veškeré hudby a textů je i tentokrát Vortigern. Tematicky se The Contagion… točí hlavně okolo tzv. inteligence/chování roje/hejna (swarm intelligence/behaviour) a analogií těchto jevů v lidských davech, společnosti a civilizaci obecně. Koncept alba je inspirován především dílem filosofa, futurologa a sci-fi autora Stanisława Lema (mj. Solaris) – Nepřemožitelný, ale také jinými filosofy a psychology od Platóna po Gustava Le Bona.

Podobně jako u recenze alba předchozího musím nakonec s potěšením konstatovat, že i když mám stále k The Contagion… drobné výhrady, jedná se znovu o jednu z nezajímavějších a nejlepších metalových desek poslední doby. Možná mi blackmetalovější Antidote… sedla o trošku více, ale i letošní nahrávka má své plusy a specifické kouzlo.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze